Maják naděje

Kam se má cesta ještě stočí,
v kolika kapkách steče čas,
než moje utrápené oči,
přemohou tíhu slaných řas,
a najdou břeh, kde maják hoří,
noc hýčká tento krásný sen,
nedá mu zhasnout navzdor moři,
kterým se plavím každý den.
Jeho vodou jsou hořké slzy,
žal jeho chladnou hlubinou,
duše má úpěnlivě prosí,
kéž moje oči neminou
ten maják, co jasným ohněm plane,
ohněm, co mojí nadějí,
že jednou láska z hrobu vstane,
že místo slz se zasměji,
že zacelí mé staré rány,
vůně břehu, kde maják září,
že najdu cestu v staré brány,
kde má dlaň v tvé, má tvář v tvé tváři.