Prostě život II

Jsou tady se mnou

Tak jsem konečně našla fotku mých dětí , tenkrát když mi ji Jana dala k vánocům plakala jsem dojetím . Mám velkou radost i dnes , vydrbu rámeček a pověsím ji na místo kde byla před tím , před požárem. Ano tam patří . Vidím na ni od stolu, jsou tady se mnou.


Začala jsem moc brzo , Honzu jsem milovala jak jen může milovat patnáctileté děvče , kamarádili jsme od školky a pak se to nějak zvrtlo a už jsem jen koukala co se děje . Lékař vypsal papíry ke komisy a mě se nikdo neptal, mamka o mně měla strach a považovala to za to nejlepší řešení.Zvláštní...právě ona....snad právě proto že to sama nezažila.
Seděli tam tři, dvě ženy , jedna zapisovala, a muž. Vše mi splynulo, však se mnou se nikdo nebaví. Ta silná dáma diktuje : ,, matka nezletilé žádá o interubci z důvodů ….. z jakých vlastně důvodů ?“ „ Vždyť jsou to děti ! „ ,, Jak by to vychovali a jak živili ? Ona chodí do devítky a on do učení.“ ,,Dobře interubce se povoluje.“
,, Ale to nééééé!“ křičí to ve mně , jen to nějak nejde ven. Kutálí se mi slzy po tváři.
,, Počkejte“ říká ten pán , má bílý plášť , možná lékař, mluví takovým mírným tónem : ,, Proč pláčete ?“
,, On se ptá mě ,“ rozhlížím se , asi , no tak mu to řekni : ,, Já,já to miminko chci. „ špitnu.
,, Napište žádost vzata zpět . „
,, Jak to ? Vždyť je nezletilá ? „mamka je zmatená, dnes mi jí je líto.
,, Ale je to matka „
Matka, jsem matka . Mamka se zlobila ale ne dlouho.A pak jsme se všichni začali těšit.



Připravuji s Honzovou maminkou večeři a povídáme si, a pak....., pár slov a vše je jinak, tak nějak ,,vzhůru nohama“.
,, Měla by sis Jendy vážit , že Tě chce i když......
,, I když co ?“
,, No však víš …. mi o tom víme …. že jsi z kojeneckého ústavu.“
Zatočila se mi hlava , co že jsem, co to tady proboha povídá ? Jo tak proto mamka nemá další miminko i když já tolik chtěla sourozence a proto mám v rodném listu Praha i když všichni kamarádi se narodili někde tady v okolí.....vždycky mě odbyli ,, vždyť víš máme tam tetu“.....čí tedy vlastně jsem ? A ona si navíc myslí že vše vím. Tak hlavně nedat nic najevo.
,, Jééé to už je pozdě a já dnes slíbila že přijdu brzo, nezlobte se ale už musím.“
Mažu domů, no spěchám co mi to bříško dovolí, už nejde zkovat a já ho ani nezkovávám, jsem pyšná že čekám mimi, jen teď se mi honí hlavou úplně jiné otázky. ,, Mám se zeptat ? Řeknou mi to ? Jak to říct ? Čí jsem ? Proč jste mi nic neřekli ? Mám Vás ráda, nebojte já neodejdu, vždycky budete moji rodiče.



,, Sestři , kde je ta maminka ? „ Sestra ukazuje na mě
,, Pojďte se mnou“ pokyne mi vysoký štíhlý lékař s brýlemi abych šla s ním.
Všechno mě bolí, je to teprve 5 hodin co se mi narodila moje Lucinka. Přišla na svět sice dřív , asi o měsíc a je maličká 2,48 kg ale je tu . Ta nepopsatelná chvilka štěstí která mě zaplavila když mi ji ukázali ,jako když se Vám směrem od srdce do celého těla rozlévá teplo, krásné, je to kousek mě samé,dokonalé ,zázrak, zázrak zrození. Hned zapomenete na hodiny bolesti před tím.
Lékař si mě posadil , tedy sedět to moc nejde tak napůl, proti sobě. Dívá se na mě nějak moc vážně.
,, Vaše holčička zemřela, nedalo se už nic dělat, měla zápal plic.“
Co to říká ? ,, Vždyť se teď narodila ???“
Kutálí se mu slzy pod brýlemi, tak to asi bude pravda.
TO PŘECE NENÍ MOŽNÝ !!!!!!!!! Vždyť se teď narodila , lékař odchází a nechává mě nechápající...bolavou....samotnou....tak hrozně opuštěnou...........