Co jsi mi dal a vzal a nikdy nevrátíš, Bože…

Brnkám prokřehlými prsty na šňůry prádelní
balkón stává se v představách chrámem
brnkám jak na harfu a mým zpěvem je pláč
byť horko je k zalknutí a Slunce žhne
náhle mráz mne obklopil a v duši zatrnulo
vzpomínku mi cosi připomnělo
kdy poprvé a naposled jsem Boha prosila, k němu se modlila
neb má maminka, těžce nemocná v něj tolik věřila
veselá, zbožná, milující, hodná, chápající… další slova nechci už říci…
přesto si ji k sobě tak mladou vzal, snad právě proto

ale já jsem jiná, já jsem Lilith
nevěřím v něj a nikdy věřit nebudu
jsem svá a nikdy nikým takovým ovlivnit se nenechám
tím fiktivním tvorem – loutkou, co z nás ještě menší loutky dělá – takzvaného Boha
co tahá za nitky našich osudů… nééééé… rouhat se budu, budu!
nechť peklo a tajemno či bludno vesmírem věčné je mým domovem…
věřím jen v neznámé něco, v nekonečnou vesmírnou sílu, co všechny živé bytosti spojuje
vědění nám daruje, jsme jedno, jsme lidé svobodní, nepotřebujeme žádného vůdce
máme svůj rozum, svoje city, svou společnou paměť všeho lidstva, máme dějiny
jen většina lidí zatím nevnímá, necítí, co kolem nich pluje, vibruje, žije
jednou se to možná změní, kdy lidstvo procitne, náhle porozumí
že jsme lidé vesmíru, jsme součástí něčeho nám nepochopitelného
neuchopitelného, co jednou konečně pochopíme, snad i uchopíme
sami pro sebe a svou víru v sebe budeme všichni bezstarostně žít

národ konečně myslících bytostí!!!

a tak stojím na balkóně, hraji na prádelní šňůry své filosofické Adagio
brnkám a ony nezní vůbec nijak
hledím do západu Slunce a bezpečně vím
že něco mezi nebem a Zemí existuje

ale Bůh to není.



.