post apokalyptická...

seděla u ohně
na dně lávového kráteru
prohlédla si mě
od hlavy k patě
nedůvěřivá žena

jsi člověk?

máš dojem že ne?
a rozpřáhl jsem paže
jako opice

víš koluje jistá fáma
o napodobeninách
pak mávla nožem
ostří mi zavadilo o předloktí
a z řezu vytryskla krev

to je zkouška
ve tvůj prospěch řekla
ale stejně tě nespustím z očí
zatím si mě nepřesvědčil

jaký důkaz ještě chceš?
klidně mi rozpárej břicho
a přesvědč se osobně

naznačila úsměv
a pronesla tiše
tak tiše
že jsem spíš uhádl
než zaslechl její slova
plecháč se smyslem pro humor?
no to mě podržte

pak již hlasitě dodala
existuje ještě jiný způsob
ale tím konverzace skončila

té noci se stalo
co se stát muselo
dlouho jsem odolával
dráždivým podnětům
jejího těla
nakonec jsem to vzdal
pomalu se opřel o ruku
abych byl lehčí
ale ona už byla připravena

to je ten důkaz
na který jsem čekala
zašeptala ve tmě
tisknouc své rty k mým

tehdy v tu chvíli
jsem dokázal zapomenout
na hrůzy do nichž se svět zřítil

za rozbřesku
ji láska proměnila
nadšením zatleskala
blázínku
spolu to dokážeme
obnovíme pokolení lidské

naráz mi seplo
ruka se vymrštila
stiskla její krk
a na tváři jí zůstal zářivý úsměv

do pytle!
takhle se mnou žádná nezůstane
co jsou mi platné úpravy
lidské reprodukce
když nedokážu opravit pitomé relé