pérennité...

zastavil jsem ve svahu
před zarostlým domem
spoustou květin
a ovocnými stromy
obklopený vůní

prostoupila skrz ni
zvlněná větrem
a vanul z ní podivný oheň
čehosi nezachytitelného
před velkým třeskem

zachvěl jsem se
tak to je ona
Ptáčnice
a pod jejími pohledy
jsem cítil
odvěkou touhu člověka
konat to
k čemu byl stvořen

objala mne
a ukázala směrem
ke svému hájemství
tohle vše ti náleží
tvé soukromí
pro věčné potěšení
přemýšlej o tom příteli

jak to myslíte?

umlčela mne ukazováčkem
položeným na rty
co na tom záleží
vteřinu den nebo století
zdá-li se něco věčností
je to věčnost
a já mohu vytvořit ten dojem

to se mi nezdá...

usmála se
nemůžu ti zabránit v odchodu
ale nikdo ti nemůže zabránit v návratu
po těch slovech zmizela
a já zůstal sám

udělal jsem několik nejistých kroků
a náhle pocítil únavu
tam jsem přece únavou netrpěl!

a teď
zkuste něco vymyslet
zkuste mě přesvědčit
řekněte cokoli
co mi zabrání
vrátit se tam