Žlutý tulipán

Pokoj zarůstají vysoké trávy
kořínky žíznivě táhnou vzhůru
prostor se zaplňuje věčným šumotem
zrání prostupuje stěnami
ráda se dívám na květiny
i přičichávám k ovoci
listy evokují milování
hledám dveře mezi kořeny
hmatám slovo které by bylo vysloveno
jen jednou nebo vůbec
tohle si myslet je marnost jenž není věčná
z druhé strany ticha
nakukuje pravděpodobnost
a čísi kroky
úzkostlivě tajím dech čekám
přichází muž
průvan čeří všechny kouty
plní krychli mnohoznačným pohybem
nekladu odpor
podvoluji se vzpomínám
okenice je dokořán otevřená
proud mlčení mě unáší v řeč
chodbami padají mluvící kameny
když vítr mě přibíjí na zeď
a já vím že bůh spustil svět
jako řetěz nespojených dnů
pletu si gramatické časy
ve všech ztracených rukopisech
psaných nevyslovenými odpověďmi
malovanými scénami z Baconových obrazů
držím v ruce tulipán
útlý stonek se žlutým květem
vycházím s ním na ulici
držíce si jej před tváří
tu krásu si nechám pro sebe