Šuplíková

Píšu Ti maildopisy
ze včera do kdysi
bez adresy
smutek jsem si zakázala
neexistuje žádná možnost ověřit
všechna možná rozhodnutí
život je hned napoprvé
bez přípravy
co dává smysl našemu počínání
je pro nás něčím neznámým
každý má svoji Getsemanskou zahradu s jedinou olivou
z tíže substance z níž jsou mraky
je třeba neustále doplňovat její pozitivní vlastnost
svým vlastním opakem
neplakat
cítím tu bezmoc slova
můj déšť slabikuje mlčení
bylo by krásné obejmout noc
dozvědět se na co se Cézanne zeptal jablka
pochopit za dnešního deštivého dne
že přímka je bod tak prodloužený
až zasáhne vlastní srdce
potřebuju ze sebe dostat rovnici
co má schopnost ohýbat čas
rozplétat nitky života
možná se jen ze všech sil držím
abych se sama nerozpadla
zakřiveným časoprostorem
natahuji se do všech stran
jak daleko to jen jde
ale vím, že dosáhnu jen k uklidňující zvonkohře
skleněných střepů co cinkají v mém nitru
jak veliký je vesmír?
vesmír je nekonečný?
neviděla jsem to
jak si můžu být tak jistá?
jen tomu věřím
myslím, že stejné je to mou s láskou
panta rei
moje duše Tě poznala dřív
skrze Tvé ne/viditelné věci
myšlenky a pocity a city
ještě před prvním vťuknutým písmenkem
v ní Tě mám v ní Tě objímám
lásečko pojď ke mně blíže
odcházíš
sama okřídlená břitvo pravdy
cesto z kamení
kolikrát jsem Tě už zadupala
kolikrát ještě projdu po Tvé hlavě?
mraky nad cestou kam běžíte?
tam kam já?
proč nemluvíte?
došla jsem až na dno svého štěstí
ptám se vlasů větru
na každém dalším kilometru
odpovídá
mám rád sněhuláky snící o tropické Africe
a mně je taková zima
že dusím havrany
a hřeju si jimi svoje křídla
pišu do sešitu všechno
co mi o něm říká déšť
co se tříští o skály o stěny hor
o bíle vytapetované stěny
naproti vchodu bez zámku
výkřik člověka
s prsty skřípnutými ve dveřích
zalepuji řadu neviditelných stop
nesmí vzniknout podezření
že by snad měly něco společného
s tvarem ruky, která pokoj se mnou obývá
doprovázena táhlým odbíjením hodin
větrný mlýn
bez povětří vrhá stín
neklape
přála bych si rozložit
velmi složité hodiny
sestavit z nich nekonečnou chvíli
melodii noci
jak tě vzít do rukou
a nepomačkat tě
v pevném objetí?
měsíci vylov
z bludných kruhů
zář nočních dluhů
ztracenou
zalep mi lepidlem zimonoci obě uši
obě oči
lásku Ti posílám po tichých oblacích
na hruď Ti ji pokládám
choulí se v záhybech košile
netíží a neublíží
jen - prostě je