Fo co???

Byly nebyly jedny Vánoce. A na ty Vánoce jsem pod stromečkem dostala obálku. Obálky jsou fajn. Většinou v nich člověk najde peněžní obnos na všechny ty nezbytné věci, co potřebuje a sám si na ně nenašetří, lístky do divadla či na nějakou jinou kulturní akci a pokud je ten rok opravdu výjimečně hodný, může se v obálce vyskytnout i nějaký ten voucher na pobyt v různých částech ČR či Evropy.

Ovšem když jsem tentokrát rozložila papír, na kterém bylo ono překvapení vytištěné, zamrzl mi úsměv na rtech. Hodinové cože? Focení kdeže? Ateliér cože? To jakože pro mě?! Normálně bych to brala jako velice vydařený pokus o vtip, ale tenhle papír se tvářil až moc vážně. Mám se jít fotit do ateliéru? Tak určitěěě! Nepůjde to, protože… eh… nemám nic na sebe! A navíc jsem fotogenická asi tak jako pražská magistrála. Prostě nemůžu. A nebo… A tak dobře. Zkusit se má všechno. Když už nic jiného, vnoučata budou mít památku na babi v těch nejlepších letech.
V den D jsem zabalila věci do kufru, vypila panáka medoviny (kterého mi nalila babička), lokla si ještě jednou a šla. Setkání se slečnou, co se mi měla starat o styling, proběhlo už venku, padly jsme si do noty, a tak jsme následné čekání na fotografa prokecaly. Pak jsme se vydaly do ateliéru, který byl až v úplně posledním patře. Poté, co jsem s kufrem vyfuněla těch osm pater nahoru a napodobila vzhled spařeného a ozvonovaného prasete při zabíjačce, jsme šly na styling. Vzhledem k tomu, že mě někdo líčil a česal, se mi to začalo líbit a vlastně jsem vůbec nechápala, čehože jsem se to bála. Odpověď přišla záhy. Dorazil fotograf, řekl mi, kam se mám postavit a ještě na krátkou chvíli odešel. Nervózně jsem se rozhlížela po bílém a šedém pozadí, po obrovských reflektorech a taky po čemkoliv, co by mi napovědělo, co mám dělat.

Když se fotograf vrátil, pustil světlo (což vlivem kontaktních čoček způsobilo mojí dočasnou slepotu) a povídal, že začneme. A že mám měnit postoj, ruce, nohy, výrazy, no prostě všechno. Dobře. Postoj bych zvládnout měla. Ruce se vždycky dají dát v bok, nohy… nohy se taky prostě někam šoupnou, ale výrazy? Já umím na focení jenom tři. Jeden alá „vytlemená hyena“, druhý „sýr“ a třetí „je mi jedno jak se na tý fotce tvářím, protože už mám něco upito“.
Musíte uznat sami, že kdybych na pána vytáhla č.1., mohl by mu taky spadnout objektiv. Na č.3 jsem v sobě neměla dostatek té medoviny (což mě v tu chvíli dost mrzelo). Zbývalo tedy č.2. Panu fotícímu to bohužel nestačilo.

„Tvař se nějak jinak.“
(Jak jako? Tohle byl už třetí druh „sýra“, který umím a víc ani ťuk)
„No vidíš, to s těma vlasama bylo super! Škoda, že ses mi hejbla. Tak znova“
(Jasně, chápu. Nehýbat)
„Ty už se mi zase nehejbeš! Zkus změnit tu pózu!“
(Takže hýbat)
„No vidíš, to je ono. To půjde. Počkej, počkej, teď je to super, teď vydrž!“
(Takže zase nehýbat?! Ví vůbec ten chlápek, co chce?)
„Jo jo, super! A teď to nějak zase obměň“
(Hm, tak neví)
Po výměně outfitu jsem se cítila líp a po další výměně mě to dokonce začalo i bavit.
Jedna pózička, druhá, ruka sem a ruka tam, vlasy, hlava, výraz…
Následovaly fotky se ségrou. Fotografovi neladíme. Prý se to tluče. Převlíct! Jenže do čeho?
„Nebo to můžete nafotit v prádle. A nebo nahý.“
„Jo, to bychom se netloukly, to máte pravdu“
(Ale za to by mě nejspíš utloukli doma)
Tohle může být? Může? Tak bezva.
Ségra jde před plátno. Hned přesně věděla, kam si má stoupnout a jaký výraz nasadit.
A pak přišlo poslední cvak a to ve chvíli, kdy se vypnuly reflektory. Hotovo? Fakt? Fíha, žiju. Foťák mě nesežral! Fotograf mě nesežral! A vlastně to byla docela sranda.
Na konci projíždíme fotky.
„Vy jste takovej živočišnej typ“
(Živočišnej typ? A to je proboha jako co? Dobrý? Špatný? Zaobaleně špatný?)
„A to je fajn“
(Takže fajn, uf)

Pak se loučíme, balím kufr a odcházíme. Byl to zážitek o tom žádná. A za něj vděčím svoji mamce.
Tak že bych propříště obdarovala obálkou někoho já?