Nad Tatrou sa blýská!

Nad Tatrou sa blýská!

Můj zážitek je už pět let starý, ale stále si ho vybavuji tak živě, jako by se to všechno stalo včera. Bylo mi čerstvých patnáct a rodiče se rozhodli, že letos navštívíme tátovo rodné Slovensko. Tenkrát jsem bojkotovala i červenou na semaforu, tak natož takovou věc, která obsahovalo slovní spojení rodinná dovolená. A když jsem zjistila, že se k nám mají připojit ještě teta se strýcem i s jejich sotva pětiletou ratolsetí, myslela jsem si, že už hůře být nemůže. Bylo. Ale pěkně po pořádku.

Jeli jsme, jak se říká, na blind, bez jídla, bez ubytování.
„Jídlo se koupí a penzionů nabízejících ubytování je na Slovensku habaděj,“řekl táta a vyrazilo se.
Já teda nevím jak vy, ale já si pod pojmem habaděj představuju něco úplně jiného, než to, že okolo osmé hodiny večer budete ještě objíždět města a hledat něco, kde jedna noc nestojí polovinu platu průměrného českého občana. Na informacích nás, po upřesnění našich požadavků, nasměrovali do města vzdáleného asi patnáct kilometrů. Město připomínalo spíš osadu duchů, každou chvíli jsem čekala, kdy se objeví liška, aby nám popřála dobrou noc. Nakonec jsme složili hlavy v jedné ubytovně. Nejsem nijak zvlášť háklivá. Ovšem postele byly v takovém stavu, že jste se jen mohli sázet, kdy se zvednou a odejdou. Ségra dokonce přísahala, že viděla, jak se jí pohnula deka.
„Dobře, první noc nedopadla nejlépe, ale počkejte, až zítra uvidíte tu přírodu!,“snažil se navodit lepší atmosféru otec.
„Jestli se toho zítřka vůbec dožijeme,“ povzdychla jsem si.

Druhý den ráno nebyl na obloze ani mráček. Svítilo sluníčko, ptáčci vesele zpívali... Tohle všechno by mě za normálních okolností potěšilo, kdyby to nebylo v 5 hodin ráno! Po probdělé noci na Záhořově lože jsem si nepřála nic jiného, než si dát sprchu a znovu zalést do peřin. Osud byl ovšem ke mně krutý a tak již v sedm hodin táta svolával naší skupinu s tím, že nás dnes čeká nezapomenutelný den. Měl pravdu. V plánu byl lehký turistický výlet k Štrbskému plesu. Cestou jsme koupili láhev pití, nějakou svačinu a pytlík Jo-jo bonbonů.
První, co nás dole na parkovišti zarazilo, byly ukazatelé směru. „Štrbské pleso, 1h a 5 min,“hlásal jeden z nich. Hodinová procházka zněla dobře i pro pětiletého caparta a tak jsme se vydali na cestu.
Trasu jsme zdolali celkem hravě a mohli jsme se kochat nádhernou tatranskou přírodou. Strýc s otcem byli tamější krajinou tak nadšeni, že se rozhodli pokračovat výšlapem ještě na Popradské pleso. A protože rodina musí držet pohromadě, naše ženské osazenstvo se k ním (i přes moje hlasité bojkoty a protesty) přidalo.
Na cestě nás měla pronásledovat naučná stezka o dvanácti bodech. Prvních pět jsme minuli celkem rychle, ovšem s přibývajícími čísly začala jejich intensita klesat. Co stoupalo, byl terén. Každou chvíli jsem zakopla o vystouplý kořen a modlila se, aby byl bludný a já se propadla někam hodně hodně daleko. Po další hodině, kdy jsme za sebou měli teprve osmý bod, začala teta pochybovat, zda to nahoru malá cácorka dojde. Uprostřed naší debaty nás přerušil jakýsi bodrý muž.
„To najhoršie máte za sebou. Už je to len iba kúsok. Nahore je električka a ta vás doveze dole do Polianky. Držte sa ukazetelov.“
Když jsme ten „kúsok“ konečně došli, dospěli jsme k názoru, že pán byl buď doopravdy zapálený turista a nebo prostě n eměl rád Čechy. Nahoře nebylo nic. Akorát to zpropadený jezero, který jsem kvůli hladu viděla hnedle dvakrát. Svačinu jsme totiž spořádali už v základním táboře a jediné, co nám zbylo, byly Jo-jo žížalky.
„Z druhé strany je ukazatel. Električka-45 minut,“hlásal táta.
„45 minut? Tak to už bude kousek, to dojdeme,“rozhodlo se.
„Jenže je tu problém. Poslední tramvaj jede za půl hodiny.“
„No tak zvednout kotvy a makáme!“

Těch 30 minut bylo nejdelších v mém životě. Bez pití a bez jídla jsme za vydatného tatranského deště a bijících hromů mašírovali po silnici vojenským krokem, střídající se v nesení dítěte, které bylo naživu jen díky pytlíku gumových žížalek.
Pak už si jen vybavuji poměrně moderní tramvaj a nesmírně hodnou slovenskou babču, která nás u sebe nechala přenocovat. Zavrtaná v těžké péřové duchně jsme spala jako špalek až do rána.
Co se dělo následující den si už nevybavuji. Mojí patnáctiletou pubertální osobou tento zážitek tenkrát hluboce otřásl. Rodinné dovolené jsem následující dva roky odmítala trávit jinde než v bezpečně ohraničeném kempovém areálu a při slově pleso se mi ještě půl roku poté dělala kopřivka.
Dnes už se tomu zážitku jenom usmívám a na léto máme naplánovanou nejspíš poslední společnou dovolenou. Kam? Do Tater ne. Pojedeme obdivovat krásy Českého Švýcarska. Docela se těším. Ale pro jistotu jsem si nechala předložit naplánovaný denní plán. Kdyby se v něm totiž náhodou objevilo nějaké to pleso, tak abych stihla nakoupit dostatečné množství kyselých žížalek.