immatérielle...

srdce vulkánu bije
světelné chocholy se čepýří
z tůní bílého světla
a tříští se do mozaiky

svítání
růžového peří
které pučí
a láme se
o šedé moře domoviny

má oči zvláštního lesku
skoro pořád se usmívá
čas od času nakloní hlavu
a pak jí zvolna otáčí
jako oběšenec na klandru
a hovoří tak
že slova na sebe nenavazují
takže porozumět
je součástí hádanky

to jí ale v řeči nebrání

zažil jste něco příteli
co by vás přimělo pochybovat o světě
kterému vás naučili věřit?

tak mě napadá
milá Nerfé
zda v tom svém vůbec žijete

nežiji existuji
osvobozená
od materiální stránky žití
jsem forma energie
čistá informace
přežiji i konec všehomíra

proč?

až vyhoří poslední slunce
a ustane veškerý pohyb
budu já
moje znalosti
moje možnosti
tehdy stvořím vesmír nový
a zaseji život
to je smysl mého bytí

co bude se mnou?

tvoje mysl bude včleněná do mě

mohu nechtít?

teď můžeš
ale nemůžeš říct
že nechceš nikdy