Milencova noc

Noc se tiše vkrádá,
slunce přitom těžce strádá,
měsíc ten hlídač noční,
tisíce hvězd sám vlastní.
Milencům na pozdrav,
posílá je zas a zas.
Z hůry se kouká
jak sova teskně houká.
Jak samota loudí se světem,
když po štěstí sami si šlapem.
Slova už nestačí,
smutek se otáčí.
Opět se vrátil k nám,
ať nikým nebyl zván.
Kde nalézt útěchu,
co dělat, zda dát se k útěku.
Hlavou myšlenky proudí,
proč život nás tolik zkouší.

Temná to noc krajinou bloudí,
milenců duše skrýš u ní loudí.
Horká ústa toužící,
leč samota je tížící.
Druhé rty tu stále chybí,
nocí černou nepromluví.
Slza pak slaná z oka padá,
nocí znějí smutná slova.
Za tou slzou další běží,
tváře vlhou, oči mhouří
nikdo se již nerozloučí…