Mé dnešní Já

Jak slavík v kleci, jenž za světlem by letět chtěl,
jak slunce co mraky těžké ho kryjí.

Namísto rukou jen těžká křídla mám,
a ústa, která i úsměv unaví.

Hlava jak kámen leží mi na krku,
a oči…ty ani dívat se nechtějí.

Kam utekl život z mých údů,
kam radost a potěcha z těla se vytratila.

Chci křičet: „Slyš živote, tady mne máš!“,
však ústa má, ta zůstávají němá.

Jen Země…ta se točí dál…