Pod hlasy cizích vlasů

Kosti z ubohosti
rozpínají se do všech stran
širokých písmen
tečkou na konci noci
někdo povzdechl si nad svým osudem
s vyschlými loužemi
nedořekl odpověď na otázku
jež si kladl v mládí i stáří
proč nezastavil se spodní pramen
proč rackové naříkali a nadávali
v šedých, nepříliš hezkých dnech

sípavé volání písků
v přesýpacích hodinách

na tvých ramenou se nesla
slova co nejsou, nikdy nebyla

ženský hlas náhlých proseb
svěřil se mi do snů
prý bělavé holubičky
do černých, popelných sněhu
někdo s nenávistí pohřbil
a já věděl
že čas, který poztrácel jsem cestou
na chvíli zanechal svou uzdu větru

v bezesné noci
neznámé mysli
oznámily osamělosti nástup
…
do očí, skrz slabou vrstvu
tvořenou velkými omyly
tvořenou bolestivým zraněním
vrah spadlého listí
úzkost se svíčkou
nenávratně odhalila mlhy
odlila štěstí do sádry
kde jej uvěznila, slza ukápla
naříkání posadilo se na lavičku
pod odkvetlými kaštany, platany
nicota rozkvétá
to jsem se chtěl jen podívat
jestli stále žhne milující srdce
zrozené z předčasných představ
skrytých sluncí
světlo zhaslo
tma se rozsvítila
tunel na jehož konci není
anděl s křídly, pírko usměvavých
vyslov vrať se mi miláčku, krásko z rájů
ostří v polích zbystřilo
tekoucí slzy milenců starých příběhů
po nich zbylo pouhý prázdný papír
vlhké kapesníky, vložených do deníčku