Tehdy...

Tehdy utíkal jsem do kmene stromů
stál jsem v temnotě, se slzami, sám
smutky s uzlíky zanikly v očích démonů
mysli milenců vyhnuly se obavám

budil jsem se do prázdna, bylo ráno
cítit jak duše nechává city vadnout
na dně, z něhož cesty zpět není, nebude
ptát se snů, proč myšlenky bývají ohnuté

tehdy jsem neviděl, býval šedým stínem
chodící za úsvitu domů s bolavou hlavou
plakal tiše, abych nerušil rosu s trávou
jež rozplynula se s tvým hořkým vínem

často neviděl jsem paprsky slunce v dáli
ptal se osudu, kam až nás nechá dojít
v řekách věčnosti cizí tváře se smáli
to abych zazpíval žalu, když chce se projít

tehdy potkával jsem jen bolest
někde v neznámých končinách
měly vlny zaťatou svoji pěst
to abych žil v nadějích,nikoliv tmách

hořké pilulky osamělosti bál jsem s polknout
radosti smíchů, krásných chvil nesměli se dotknout
mého těla, mého stavu duše
tvář tvářící se zvláštně, hluše

tehdy bylo vše jinak, tma objímala sny
četla v mých smutných očích pouhé rány
nebylo kam se schovat, před bílými zdmi
nalézal jsem bolavé, zaprášené rámy

tehdy vzácných obrazů s nachovým štětcem
sníval jsem v utrpení, jaké je to milovat
dopisy nešťastných konců padaly na zem
s listy podzimu přál jsem si být sněžná sova

sedávat s ptáky na větvích za noci
čekat až měsíc své magnety pootočí
na druhý, chladnější pól a já mohl dýchat
zářícím pocitem tvé doteky vnímat

tehdy jsem se poprvé zasmál
byl sluneční den plný zázraků
začal jsem naslouchat nitru jara
na brzké lány polí představa čmárá

své krásné, jemné doteky
nenechal bych nikdy vyhasnout
políbit zas naději, navěky
svým malým světům začít vládnout