Piš mi

Piš mi


Dopis Ti píši, Blanko. Jak jsem Ti sliboval.
Jsme prý jen malé děti. Jen málo je nám let.
Ač byl jsem sezdán s Tebou, jsem v cizím městě sám.
Dlouho budeme sami. Není co závidět.

Strýc Karel muž je dobrý. A má mě, zdá se, rád.
Mám vše, co potřebuji. Vůbec mi není zle.
Na Tebe často myslím. S Tebou bych chtěl si hrát.
Piere je tady se mnou. A z knih mi večer čte.

I já Ti Karle, píši. Dopis, jenž žal by splách.
Že po mně se Ti stýská? Vždyť mně po Tobě též.
Po krásných chvílích ve dvou. Po hře tam v zahradách.
Venku je noci temno. Jen já, dopis a věž.

My, děti, jsme se vzaly. Na přání dospělých.
A že se rádi máme, to nám snad sám Pán přál.
Ani se nevídáme. Ač spolu být jsme chtěli.
Musíme dočkat času. Až bude z tebe král.

Já studoval jsem pilně. Franštinu, latinu.
Z theologie zkoušen též byl jsem tisíckrát.
Pak znovu jsem Tě spatřil. Snad jenom vidinu.
Já zapomněl jsem všechno. Vím pouze. Mám Tě rád!

Jak Slunce tvář Tvá září. Jak vzácný drahokam.
Tvých čtrnáct let je jasných. Jsi jako krásný sen.
Já dávno jsem Tě získal. A jsem rád, že Tě mám.
Stále se proto těším, na každý příští den.

Vím. Itálie čeká. Můj Karle. Pane můj.
Tvůj otec na Tě spěchá, ať za něj jdeš se bít.
Jsi hrdý, silný, zdatný. V dáli se opatruj.
Ať zdráv se domů vrátíš. Ať spolu smíme žít.

Válčil jsem v Itálii. Statečně bojoval.
Do Tyrol jsem se vrátil. Přes moře, lásko má.
Válku, piráty, bouře. Všechno jsem překonal.
A netušil, že otec, mne v boj zas povolá.

S poselstvem českým teď domů spěchám.
Panstvo mne vládcem uznává a lid mne na trůn zve.
Můj otec dělal dluhy. Já mám dát sílu Čechám.
Však o trůn s ním se dělit? To je dost ošidné.

Vím, Karle, římský králi, otec Tvůj v boji pad.
On rytířem byl věčným. Tak jakou smrt mu přát?
Až uložíš jej k spánku, kde on chtěl vždycky spát.
Potom k nám domů spěchej. Do Čech, kde máš to rád.

Jen krátce jsi tu byla. Jen rok jsi královnou.
A mrtva tady ležíš. Chladná, jak z mramoru.
Od dětství znal jsem Blanku. Tu krásku čarovnou.
A já bych chtěl jít s Tebou. Tam někam nahoru.

Tam v chrámu tiše ležíš. Tichá a nehybná.
A ze všech pražských věží je slyšet zvonů vzlyk.
Lid rád Tě měl a pláče. Na hradě pláči já.
Sám. Lid to nesmí vidět, jak pláče panovník.