Ujetá sobotní noc

***

Tak, vše hotovo, ještě vyvenčit psíka a můžu s knížkou do hajan. Je před půlnocí, ještě mrknu na Libres a jdu se pořádně (naštěstí) obléknout, venku je zima. Mobil, klíče, vodítko... jo, ještě přidat do kapsy sáčky na hovínka, vracím se pro ně od dveří, kde už moje Bellinka netrpělivě přešlapuje v zimním (naštěstí) kabátku. "Už jdem", říkám a zabouchnu za námi (nenávratně) dveře. V tu chvíli vyděšeně sáhnu do kapsy. Nic, jen ty pytlíky. V horní kapse jen peněženka. Mobil a KLÍČE!..., zůstaly připravené na stolku v předsíni. Co teď??? Klid, říkám si, celá rozklepaná. Nějak to vyřeším, jako tenkrát, když nám v Itálii ujela v cizím městě naše výletní loď... Tenkrát byl ale slunný den a se mnou manžel a vnoučata. A teplo. Zvládli jsme to na jedničku.
Teď jsem sama, manžel na chalupě v Jizerkách a dcera, jindy moje opora, vzdálená jen 6 km od našeho paneláku, je dnes v Praze na nějakém pracovním meetingu, čili o 130 km dál, než obvykle...
V první řadě musím vyvenčit psa, ale to už se nedostanu zpět do baráku. Dobře - nechám si na zarážku otevřené dveře a moc se nebudu vzdalovat. Stalo se. Pak jsme vyjely výtahem zpět do třetího patra a Bellinka se těšila domů, jen zírala, proč neodmykám. Uvelebila jsem se na rohožce přede dveřmi, že počkám, až snad někdo půjde domů, je přece sobota a lidi třeba přicházejí z různých zábavných akcí domů i později v noci. Půjčím si klíč od kolárny a vydáme se na kole noční krajinou do domku mé dcery, kde už dávno spí její rodinka. Ale i náš dům byl naprosto tichý, všechno spalo a představa, že přenocuji na rohožce, mě donutila horečně přemýšlet, co dělat. Kdybych alespoň měla mobil, mohla bych zavolat známým, jestli jsou doma a vezmou na noc k sobě dočasného bezdomovce. Dojít k nim jsem se neodvážila, mohl by mně ty pootevřené dveře u vchodu někdo zavřít a kdybych se u známých nedozvonila, zůstala bych na mrazu. Čas ubíhal a nic. Kousek za rohem našeho domu se ozývala hudba z diskotéky v místní restauraci. Doběhnu si tam aspoň pro něco k pití, risknu to. Na kole už stejně nezvládnem nikam jet, protože začala vánice a do pěti minut byl všude sníh a vichr. Tak jsem hodinu strávila na diskotéce (poprvé v životě, haha), protože se mě tam ujali barmani, dali mi zdarma colu a sháněli po telefonu pomoc. Zámečník, který měl údajně nonstop pohotovost, nebyl na příjmu. Nakonec jsem to vzdala s myšlenkou, že pokuď budou dveře přístupné, vydržím na té rohožce do rána (na diskotéce bych to nezvládla), v opačném případě půjdu k policajtům, aby mi nějak pomohli. V mé nepřítomnosti zřejmě nikdo do baráku nevstoupil, bylo otevřeno, tak znovu čekání na schodech, tentokrát s výhledem na zasněženou ulici přes skleněnou stěnu v přízemí. Byly už čtyři hodiny ráno, v sedm otvírají Vietnamci v krámku kousek přes ulici, tak se posilním a půjdu (bohužel) probudit své známé, pokuď jsou doma a dám jim možnost mé záchrany. Povedlo se, byli doma a dostala jsem řádně vynadáno, že jsem nepřišla hned, jak se to stalo. Nechtěla jsem je v noci burcovat a přežila jsem, prožila jsem noc, na kterou hned tak nezapomenu...
Zavolali jsme mému zeti, jehož číslo (naštěstí) znali a vytáhli ho v osm hodin z postele. Přijel autem s náhradním klíčem a radostně a slavnostně mi odemkl byt, kde se ještě v předsíni svítilo a na stolku odpočíval můj mobil a klíče, které už budu opatrovat jako poklad.


***