Nemoc duší

Často máme svět
jak šedý zákal v očích
a s prázdnými dlaněmi
usínáme s beznadějí.

Bojujeme s osudem,
mnohdy už se silami v koncích,
pak hvězdy proklínáme,
že přízeň svou nám nepřejí.

S pocitem objetí
nejdelší temnoty kolem sebe
ve vlastním stínu splýváme,
bezcenní.

Jak najít cestu dál,
když si nic dál představit nedovedem?
Kde víru vzít,
že sny se naplní?

A přece je pomoc vždy blíž,
než člověk tuší,
navzdory temnotám a osamění
máme slunce v každé chvíli na dosah,

v neviditelných poutech,
v zázračném spojení duší,
které nás drží, chrání a v hojivou náruč sevřou,
rozpustit bolest chvějící se na řasách.