PÁDEM» autorka: Vlasta |
Ve stoletých tvářích
stopy času,
propasti
s hloubkou bezednou
pro ty,
co věří ve vnitřní krásu,
životní moudrost
otvírá náruč svou.
A pak je pád
jediná cesta vzhůru
a z milých lidí
stávají se andělé
a bolest nakonec
mění se v sílu
a niterní svět
novou nadějí procitne,
že spojení duší
někdy věčně hoří
a že i přes stěny dálek
pohled k jádru proniká,
základy bytí
které se nikdy neproboří,
když člověk v člověku
to pravé bohatství rozpozná.
A pak je pád
andělský let
a milí lidé
jsou sluncem do života
a jizvy jako mapy ukazují
kudy se nevracet
a člověk konečně pochopí,
kde i brána do ráje je skryta.
stopy času,
propasti
s hloubkou bezednou
pro ty,
co věří ve vnitřní krásu,
životní moudrost
otvírá náruč svou.
A pak je pád
jediná cesta vzhůru
a z milých lidí
stávají se andělé
a bolest nakonec
mění se v sílu
a niterní svět
novou nadějí procitne,
že spojení duší
někdy věčně hoří
a že i přes stěny dálek
pohled k jádru proniká,
základy bytí
které se nikdy neproboří,
když člověk v člověku
to pravé bohatství rozpozná.
A pak je pád
andělský let
a milí lidé
jsou sluncem do života
a jizvy jako mapy ukazují
kudy se nevracet
a člověk konečně pochopí,
kde i brána do ráje je skryta.
Tipů: 12
» 21.01.15
» komentářů: 7
» čteno: 620(12)
» posláno: 0
» nahlásit
» 21.01.2015 - 20:48
Bránu do ráje sami si vytváříme, nehledáme, je v našich myšlenkách, představách o šťastném světě, který se může stát skutečností;-) andělé mají křídla těžká, naložená starostmi o své svěřence, ale když starosti pominou, anděl odletí, není daleko, vrátí se... :-) spojení duší vskutku funguje... vím to... je to nejkrásnější pocit, když víš... a opravdu víš, jak se ten druhý cítí... ;-) každá bolest bolí, ale skrz ni poznáváme to, co není bolest, když je nám báječně, a tak si toho dovedeme vážit... :-) Jejda, já se rozjela ;-))
ST*
ST*
» 21.01.2015 - 21:49
Milí lidé, jsou sluncem do života, tací krásní andílci v jejichž blízkosti je nám hezky..St
» 05.02.2015 - 15:37
Lilith: Z větší části souhlasím... Jen s tím rájem ne :) Podle mě brána do něho nejde vytvořit, nacházíme ji skrze druhé lidi, skrze jejich srdce...aneb jak by řekl Seifert: Peklo známe, je všude a chodí po dvou. Ale ráj? Možná že ráj není nic jiného, než úsměv na který jsme dlouho čekali a ústa, která zašeptají naše jméno. A pak ta krátká, závratná chvíle, kdy smíme rychle zapomenout na to peklo :)
Každopádně dekuji i za tuto reakci a za ST ;)
Každopádně dekuji i za tuto reakci a za ST ;)
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Dopis v lahvi | Následující: Nemoc duší