Znáš ten pocit...?

Znáš ten pocit, kdy věří, že jednají správně
a přitom tě svými slovy mučí, svazují tě, mrskají tě,
strhávají ti kůži z těla
a oni si stále myslí, že to tak má být?

Znáš ten pocit, kdy v hlavě mají utkvělou představu
toho, když ti bylo 15, a odmítají pochopit,
že ten čas je pryč
že sedm let zkušeností ti vyrvalo
každý tvůj názor z mysli a
nahradilo je něčím jiným
tvým novým já?

Znáš ten pocit, kdy šeptáš, mluvíš,
křičíš jako posedlá
tvoje kůže je potetovaná bolestí, aby pochopili?
Aby pochopili, že jsi holka, která
brečí, umírá zoufalostí, protože
nechtějí vidět, že jsi
prošla peklem?

Znáš ten pocit, kdy je všechno zbytečný, protože jejich smysly jsou ve tmě
chráněny vysokou zdí,
vidí jen minulost a byť jejich úmysl
je dobrý,
ignorují pravdu?
Pravdu?

Znáš ten pocit, kdy jim chceš vysvětlit
svojí podstatu, ale nejde to?
Ptáš se sama sebe, co jsi? kdo jsi? kam kráčíš?
Ptáš se jakto, že oni tě tak dobře znají, když ty
v sobě stále bloudíš?
Bloudíš, ale jedno víš jistě.
Jejich pravdu nezměníš, byť
bys i celé dny kropila zemi slzami krve?

Znáš ten pocit, kdy stojíš na střechách
a cítíš tu svobodu, kdy nikomu
nic nedlužíš
a všichni ustupují do pozadí?
cítíš tu energii a začínáš chápat,
že minulost je relativní?
že to, co viděli jejich oči, jsi ty vlastně vůbec
neprožila
že se to všechno ztratilo ve tmě, ale přitom
výčitky nad tebou stále visí
jako stíny mraků, když přichází bouře?

Znáš ten pocit, kdy umíráš a oni jen
s úsměvem na tváři přikyvují?