Imaginárium VII.

„Halo, slyšíte mě? Co tady děláte? Vstávejte!“
Uslyšela jsem rozhořčený ženský hlas, a pocítila pevné sevření. Někdo se mnou divoce cloumal. Probouzela jsem se. Zamžikala jsem a pokoušela se rozpomenout, kde se nacházím a co se děje. Do široka jsem rozevřela oči, když jsem nad sebou spatřila nasupený výraz postarší uklízečky se šátkem na hlavě. Nechápavě si mě prohlížela, a vypadala, že mě jako spratka potupně vyvede za límec. Postavila jsem se a vymanila se z její nebezpečné blízkosti.
„Tak slyšíš? Co tady děláš?“ začala mi tykat. „Tady není žádný nocleh. Vypadni odsud!“ křičela na mě ta hlasitě, až se kolemjdoucí neubránil udivenému výrazu. Měla jsem sto chutí ji něčím usadit, ale byla jsem stejně v šoku, jako ona. Zmohla jsem se na pouhé:
„Co? Já…nic…ehm…omlouvám se,“ vykoktala jsem zmateně. Koukla jsem na hodinky. Od nepříjemného zážitku pronásledování uběhla hodina. Otevřenými dveřmi jsem vyběhla na chodbu, a rychlým krokem jsem se vydala ke schodišti. Uklízečka mě sice na úprku počastovala několika nadávkami, které jsem ale ignorovala. Potřebovala jsem se ponořit do snů, a zjistit, kdo je Archibald, a co ode mě chce. S hlavou sklopenou, nepřestávajíc se obezřetně ohlížet a sledovat každého, kdo kolem mě projde, jsem vyšla z nemocnice. Zamířila jsem na parkoviště a nastoupila do auta. V mžiku jsem byla doma, kde mě překvapivě nikdo nečekal. Odhodila jsem kabelu do kouta a ulehla jsem na lůžko. Intenzivně jsem se pokoušela zaspat, ale samým rozrušením jsem nedokázala zaspat. Bylo mi ze všeho do pláče. Plna vzteku, zoufalství a neukojitelné zvědavosti jsem seběhla do ložnice rodičů, a začala se prohrabovat matčinými léky, které měla vždy ukryté v nočním stolku. Mezi hromadou prášků na hubnutí, na migrénu, na ženské problémy, na pleť a na další nesmyslné nemoci, kterými matka ani netrpěla, jsem konečně objevila ty, které jsem hledala. Prášky na spaní. V kuchyni jsem si nalila sklenici vody a odebrala jsem se zpět do pokoje. Usedla jsem na lůžko. Chvíli jsem zaváhala, když mě z mého váhání vyrušil mobil. Ten krám jednou roztřískám. Na displeji se vyjímal Robert. Protočila jsem oči a položila to. Na konec, pro můj větší klid jsem tu otravnou věc vypnula. S pohledem upřeným na tabletku ve své dlani jsem se odhodlala a vložila si ji do úst. Zapila jsem ji douškem vody a lehla jsem si. Ještě než jsem usnula, spustila jsem si žaluzie, aby mi slunce nerušilo můj násilně vyvolaný spánek. Tiše jsem doufala, že se vrátíme k našemu rozhovoru. Převalovala jsem se. V hlavě jsem stále měla obraz mužů, kteří mě pronásledovali. Myslela jsem, že ten prášek nezabere, ale po půl hodině jsem ztratila ponětí o realitě.


Co to je? Cítím horko, nesnesitelné horko. Mám na sobě to stejné, co dnes ráno, tudíž džíny a tričko, ale příšerně se potím. Vlhkost a dusný vzduch mi pomalu nedovolují dýchat. Nade mnou se tyčí vysoké stromy, liány a obří listnaté rostliny. Ostré slunce ke mně prostupuje skrze hustou zeleň, která mě obklopuje. Mám pocit, že jsem se ocitla v deštném pralese. Proboha, proč jsem v nějaké džungli? Ještě mi zde chybí Tarzan, který by se mi proháněl nad hlavou. Ušklíbnu se, při představě, že by Dylan svištěl na liánách. Opatrně našlapují a rozhlížím se. Sem tam zaslechnu podivný šum. Odněkud ke mně doléhá křik papoušků. Nad hlavou mi prosviští roztomilé opičky. Fajn, ale jestli natrefím na hada, tak umřu i ve snu. Prodírám se hustým stromovím a do prázdna volám Dylana. Když náhle za sebou uslyším.
„Támhle je! Chytněte ji!“
Vyděšeně se ohlédnu. Spatřím, jak ke mně přibíhávají ti stejní muži, co dnes. Vážně? I vy se mi cpete do snu? Je to jen sen, přesto nemám zájem o to, aby mě chytili. Rozeběhnu se a snažím se před nimi uprchnout. Kde je sakra ten chlap, když ho člověk potřebuje? Listy mě šlehají do obličeje. Nepříjemný pot se na mé pokožce množí. Špatně se mi dýchá. Moje kondička je díky tanci sice na úrovni, ale v tomhle příšerném prostředí mi je docela na prd. Rukama si chráním tvář, a pokouším se alespoň najít nějakou cestičku tou džunglí. Hlasy mužů mi znějí v hlavě. Zdá se mi, že se motám stále dokola. Zastavím se a oddechuju. Nízký tlak mi způsobuje mžitky před očima. Kdosi mě popadl za ruku. Vyjeknu a ucuknu. Mužská dlaň mi zakrývá ústa, a uklidňuje mě.
„Klid, Judito, to jsem já. Tiše,“ chlácholí mě Dylan. Společně se krčíme v křoví, a čekáme, kdy mí pronásledovatelé kolem nás proběhnou. Opět se mi dostaví stejný výjev jako dnes v nemocnici. Zastavili se. Sleduji je z úkrytu.
„Kde je?“
„Nevím, běžela tudy.“
„Rozdělíme se.“
Jakmile zmizeli z našeho dohledu, opřeme se společně s Dylanem o kmen palmy a usedneme vedle sebe do množství spadaných listů.
„Tak to bychom měli,“ hlesne modrooký muž a věnuje mi nejistý úsměv.
Svraštím obočí a pohoršeně k němu vzhlédnu. Nejen jeho poznámka, ale i zjev mě udivují. Ohoz typu Indiana Jones, který představuje bílá košile, odhalující hruď, široký klobouk, upnuté kalhoty a vysoké holiny. Za pasem se mu blyští dýka. Přes rameno má přehozený bič.
Sjedu ho pohledem a uchechtnu se. Dylan se na sebe podívá a pobaveně se ušklíbne. Nastává otázka, kdo z nás je tím zjevem víc ohromen. Promnu si obličej a odhrnu vlasy z obličeje.
„Mám hodně bujnou fantazii.“ Usoudím.
„Sluší mi to,“ pochválí se a pyšně povytáhne obočí.
Pobaveně pohodím hlavou, smířená s podivnou situací, kterou ve snu nebudu řešit. Jedno musím uznat, sluší mu to fakt hodně.
„Myslím, že mi dlužíš vysvětlení,“ uhodím na něj, neboť se jeho zjevem a la „bad boy“ nenechám zmást. I když za jiných okolností…no ale zpět k problému.
„Jo tohle…,“ ošívá se. Podrbe se ve vousech a nejistě kroutí rty. Posadí se naproti mně. Opře si loket o koleno a přikývne. „Nebudeš mi to ale věřit, to říkám předem,“ vykrucuje se. „Začalo to, když jsem potřeboval peníze. Nerad se tím chlubím, ale dostal jsem se do dluhové propasti. A v tu chvíli jsem našel inzerát, že hledají lidi na testování léků.“
Super, začíná to skutečně skvěle. No, pokračuj, to jsem tedy náramně zvědavá.
„Slibovali dost peněz, a já neměl co ztratit. Tak jsem do toho šel. Jenomže se ukázalo, že to nebude taková sranda, jak jsem si myslel.“ Leze to z něj jak z chlupaté deky. „Připletl jsem se k tajné organizaci, která sháněla pokusné králíky na svůj utajený projekt, který zkoumá lidské myšlení. V podstatě se snaží ovládat lidské myšlenky pomocí snů. Řeknu-li to dost laicky, ovládali by tě představami, které by ti uměle vytvářeli v hlavě, a pomocí nich by s tebou komunikovali. Vytvářejí loutky. Ta organizace sídlí v laboratořích, které se nacházejí v podzemních jeskyních,“ zazubí se a ostýchavě vyčkává mou reakci. Hodnou chvíli na něj bez mrknutí oka hledím. Vzápětí vyprsknu smíchy. Nedokážu se přestat smát. Snažím se popadnout dech, ale pobavením mi vyhrknou slzy. Na rozdíl ode mě, se Dylan tváří hrozně vážně.
„Podzemní laboratoře? Tajná organizace? Ovládání myšlenek? Tomu mám jako věřit?“ otážu se nevěřícně, když můj smích ustane. „Copak jsem se ocitla v nějakém sci-fi?“ zamračím se, neboť mě uráží, jak si vymýšlí. „Já nevím, co se tobě honí v hlavě, co všechno si v tom kóma představuješ, ale blbce ze mě dělat nebudeš,“ usadím ho uraženě. Postavím se a chci odejít.
„Judito, poslouchej mě, prosím tě,“ vstane a chytne mě za ramena. Natočí si mě čelem k sobě. V jeho objetí se cítím příjemně. Dost, zahoď tyhle hříšné myšlenky, alespoň protentokrát.
„Je to pravda, musíš mi věřit. Ti chlapy, co tě pronásledovali, jsou nebezpeční. Neštítí se ničeho. Judi, musíš zmizet,“ naléhá na mně. Jeho starostlivé modré oči mě pomalu přesvědčují, že si nejspíš nevymýšlel. Zachvěju se. Odmítavě kroutím hlavou.
„Jakou roli v tom hraješ ty?“ osmělím se zeptat. „Proč jsi byl v nemocnici, když jsi testovací subjekt?“ To neznělo moc příjemně, ale upřímost je krutá.
Pouští mé ruce. Sklopí víčka a odvrátí ode mě pozornost. Odstupuje.
„To právě nevím. Vložili mi do mozku čip, to je poslední, na co si pamatuju. Od té doby žiju jen ve svých snech,“ vypoví posmutněle, „ a v cizích snech,“ dodává a skrze víčka mě počastuje ostýchavým pohledem.
„Jak to myslíš v cizích snech?“ odvážím se dále vyptávat, ale bojím se odpovědi.
„Myslíš, že je náhoda, že se ti o mně pokaždé zdá?“ naznačuje mi cosi, co asi nechci pochopit. Vytřeštím oči. Cože? Třídím si vlastní myšlenky. Nyní mi spousta věcí dává smysl.
„Moment,“ usměju se, „chceš mi říct, že mi záměrně vstupuješ do hlavy?“
Jeho provinilé mlčení je dostatečným souhlasem. S očima zabořenýma do země mlčí. „Ovládáš moje sny?“ zděsím se.
„Ne,“ brání se, ale vzápětí přiznává, „ne úplně. Tohle všechno,“ poukazuje na okolí, „vytváříš ty, tvá mysl. Je to to, na co myslíš, co si představuješ. Já jen, jak si sama řekla, vstupuju ti do hlavy. Já nevím, jak je to možné, ale způsobuje to ten čip,“ poukáže si na hlavu, jakoby to snad měla být nějaká omluva. V jeho případě spíš výmluva. Sesunu se podél palmy do trávy. V podřepu zabořím prsty do vlasů. Odmítavě vrtím hlavou.
„Ježíši Kriste,“ hlesnu. Sama nevím, jestli zuřím, nebo se divím, nebo obojí.
Dylan ke mně poklekne a soucitně mě chce obejmout. Já ho však odeženu. Postavím se a rozpřáhnu ruce. Zírám na něj jak na zrůdu.
„Nesahej na mě!“ prsknu. „Ovládáš mé sny pomocí nějakého kusu šrotu, co máš v mozku?“ zopakuji si pro sebe. Musím působit jako imbecil, který hrůznou skutečnost nedokáže vstřebat. Dylan ublíženě skloní hlavu a přikývne.
„Víceméně,“ ucedí sklesle.
Vidím, jak jsem mu svým odmítnutím ublížila. Jsem naštvaná, ale jeho zoufalá tvář mě rozesmutňuje. Založím si ruce v bok a pochoduju tam a zpátky. Sjedu jeho urostlou postavu pohledem plným výčitek.
„Vstupuješ do mysli i jiným lidem?“ překvapím ho.
„Vstupoval jsem, ale není zaručené, že se mnou budou komunikovat. Nedokážu to ovlivnit,“ přitaká. „Juditko,“ přiskočí ke mně.
„Neříkej mi Juditko,“ okřiknu ho, neboť po takovém oslovení si připadám ještě mladší, než jsem. Dylan rukama naznačuje odstup. „Myslím, že jsem slyšela dost,“ utrousím. Na tváři náhle ucítím kapku. Mé i Dylanovo tělo smáčí několik kapek, které na nás padají z oblohy. Vzájemně si věnujeme podezíravé výrazy. Vzhlédneme k nebesům. V tu ránu se spustí hustý déšť, který nám svou intenzitou způsobuje bolest na těle. Monzunové deště? To si vážně představuju. Utíkám, ale nevím kam. Slyším za sebou Dylana, jak mě následuje.
„Judito, neprobouzej se, musím ti toho hodně říct. Slyšíš, dej si pozor na ty muže. Jsou nebezpeční! Slyšíš?“ zní mi v uších mužský baryton, který se mi z mysli pomalu vytrácí.