Imaginárium VI.

Je to nebezpečné. Nechtěj to vědět. Myslím, že na takové řeči už je trochu pozdě, prohnala se mi hlavou Dylanova slova. Slova, nebyly to spíš výhrůžky? Nezdálo se, že žertuje. Dost vážně se u toho tvářil. Dobře jsem si pamatovala jeho zamračený výraz, když jsem na něj uhodila. Což jsem asi trochu přehnala. Co si o mně teď pomyslí? Že jsem hysterka, výborně. To jsem si opravdu polepšila. Hm, jestli si ale myslí, že mě těmi planými řečmi odbyde, tak to šeredně plete. Půjdu dnes do nemocnice, i když riskuju a pěkně ho připravím na večer. Tedy na můj večer, protože on asi těžko rozeznává den a noc, nebo jo…Ježíši, zamotávám se do toho, přemýšlela jsem nahlas, čímž jsem přitáhla Alicinu pozornost.
„Judito, co jsi to říkala? Do čeho se zamotáváš?“ šťouchla do mě a já se myšlenkami vrátila zpět do reality, kterou představovala školní posluchárna, znudění studenti a ještě nudnější a nezajímavý projev přednášejícího. Nepřítomně jsem seděla v úzkých džínách, kárované košili a kovbojských botách na tvrdé, dřevěné židli a ztratila jsem pojem o tom, kde jsem. Zatřepala jsem hlavou a promnula si obličej. Alice seděla vedle mě, a na svém tabletu si prohlížela něčí profil na facebooku.
„Promiň, co jsi říkala?“ otočila jsem se na ni a neslyšně pošeptala, aby nás profesor neokřikl. Alice se ke mně nahnula a na chvíli odložila tablet. Jak šlechetné, že se kvůli mně od něj odtrhla.
„Mluvila si sama se sebou. Tak se ptám, do čeho se zamotáváš?“ zopakovala.
„Do ničeho. Nic důležitého to nebylo,“ ucedila jsem otráveně. Neměla jsem chuť jí to vysvětlovat, ani se s ní bavit, ale má omezenější kamarádka byla neodbytná.
„Dnes se zase sejdu s Eddiem,“ vyhrkla a na rty si napatlala jahodový lesk. „Ten kluk se mi vážně líbí, věřila bys tomu,“ uchechtla se. Sjela jsem ji lítostivým pohledem. Vzápětí jsem si však vzpomněla na Roberta a na svůj plán. Zastyděla jsem se.
„To je dobře, ne. Je pěknej, milej, sympatickej, hodíte se k sobě,“ podporovala jsem ji.
Alice se ušklíbla. Pročechrala si vlasy a přepudrovala si nos. Vzhlédla ke mně.
„Cítím se zvláštně, když jsem s ním. Je mi s ním dobře, nemám ani tendenci ohlížet se po jiných,“ zasnila se.
Vzala jsem ji za ramena a vycenila jsem zuby do širokého pobaveného úsměvu.
„Že by se nám Ali konečně zamilovala?“ rýpla jsem si do ní, a potutelně jsem na ni mrkla. Odstrčila mě od sebe a zavrtěla hlavou.
„Jsi blbá. Byla jsem zamilovaná,“ oponovala mi, avšak vzápětí dodala, „ale tohle je jiné.“ Obě jsme se zachichotaly, ale asi příliš nahlas, když nás v tu ránu profesor okřikl.
„Vy dvě tam nahoře, jestli vás to nebaví, můžete jít. Nikdo vás tu nedrží,“ počastoval nás pohoršeným výrazem. Těch pár lidí, co bylo v posluchárně, se obrátilo naším směrem. S Alicí jsme se mlčky postavily. Vzaly jsme si naše věci a s hlavou vztyčenou jsme na truc zaskočenému profesorovi, který to evidentně nečekal, opustily místnost. Na další hodiny jsme čekat nechtěly. Vyšly jsme ze školy, kde už na Alici čekal Eddie. Svůj původní nápad, že někam půjdeme a pokecáme, jsem zapudila dřív, než jsem ho stihla Alici navrhnout. Pozdravila jsem se s ním, a on, jakoby mi snad četl myšlenky. Přivítal mou kamarádku objetím a polibkem, a pak se obrátil na mě.
„Ahoj, Judi, nechceš jít s námi? Máme domluvené kino, a pak aquapark,“ nabídl mi. Alice sice souhlasně přitakala, a přemlouvala mě, abych šla, ale nechtěla jsem jim dělat křena. Popřála jsem jim zábavu a slušně odmítla. Zamířila jsem k parkovišti, když mi začal zvonit mobil. Na displeji jsem spatřila Roberta. Od toho okamžiku, kdy mi oznámil setkání s jeho rodiči, jsem se mu vyhýbala. Ani jsem s ním nemluvila, takže i nyní jsem mu to tipla. Nastoupila jsem do svého porsche a chvíli nehnutě seděla. I přesto, že jsem si říkala, že do nemocnice už nepáchnu, táhlo mě to tam čím dál tím víc. Zařadila jsem rychlost a odhodlaně jsem se vydala směrem ke špitálu. Po úmorném hledání volného místa jsem konečně zaparkovala. Popadla jsem kabelu a vstoupila do nemocnice. Zdejší zápach dezinfekce mi uštědřil pořádnou facku. Čím více jsem se blížila k výtahům, a k jeho pokoji, tím více jsem pociťovala nepříjemný svíravý pocit v žaludku. Ruce se mi začaly třást. Tělem projel mrazivý chlad. Vnitřní hlas mi našeptával, že jsem udělala blbost, když jsem sem přišla, ale nedonutil mě se otočit, a vrátit se. Jako jediná ve výtahu jsem sjela až do mínus dvojky. Promnula jsem si paže, abych se zbavila nejistoty a zimy. Obezřetně jsem se rozhlížela a tiše našlapovala. Z chodby, z místa, kde se nacházel Dylan, ke mně doléhaly hlasy. Nahlédla jsem za roh. Vytřeštila jsem oči. Dylanův pokoj obklopovali ti muži, včetně bosse v baloňáku. Skrze jejich statné postavy jsem viděla, jak z pokoje odváželi lůžko, na němž ležel nehybný Dylan. Lékař jej právě vyvážel z místnosti. Zdálo se, že ti podivíni na vše dohlížejí. Vypadalo to, že jeho přemístění chtějí utajit. Nikdo jiný se totiž v blízkém okolí nenacházel. Zamračila jsem se. Vše jsem sledovala zpoza rohu. Byla jsem tiše. Neodvážila jsem se ani muknout. Tady se něco děje, a vůbec se mi to nelíbí. Neměla jsem sem dnes chodit. Má intuice byla správná. Musím odtud nepozorovaně zmizet, večer se na vše Dylana poptám, prohnalo se mi hlavou. Ovšem, to bych nebyla já, aby nezasáhla nešťastná náhoda. Chtěla jsem zmizet, ale když jse se otočila, narazila jsem do sestry, která právě procházela přímo za mnou. Krkolomně jsme se kolem sebe protočily, a já se náhle ocitla uprostřed chodby, přímo na dohled těch podezřele vyhlížejících osob. Mladá sestra jen pohoršeně zakroutila hlavou a dál si mě nevšímala. Za to muži v černých kožených bundách měli možnost si mě dokonale prohlédnout. Nyní jsem stála tváří v tvář bossovi v baloňáku, který si mě změřil podezíravým pohledem. Z jeho výrazu obličeje čišela zlost a nenávist. Ďábelsky průzračné oči toho staršího, prošedivělého asi padesátiletého muže, jehož tvář zdobily nepatrné vrásky, neprozrazovaly nic dobrého. Nejspíš mu došlo, čí byla ta rtěnka, co našel v Dylanově pokoji. Celé tělo mi ztuhlo strachem, a já se ocitla ve smrtelné křeči. Nohy se mi roztřásly, cítila jsem, že se mi podlamují. Zalapala jsem po dechu a naprázdno polkla. Ocitla jsem se ve scéně z mafiánského filmu, až na to, že tohle byla skutečnost. Vnitřní hlas mi našeptával, abych utekla, ale já nebyla sto se pohnout. Nakopnutím k nějakému pohybu byl bossův pokyn.
„Chyťte ji!“ přikázal gorilám, které se ke mně rozeběhly.
To byl pro mě impuls. Rozběhla jsem se pryč. Těžké, dunivé kroky mě pronásledovaly. Utíkala jsem dlouhou nemocniční chodbou. Na její kluzké podlaze mi ujížděly nohy, ale snažila jsem se držet a nespadnout. Udýchaně jsem doběhla k výtahům a snažila jsem se nějaký si přivolat. Lidé mě počastovali nechápavými výrazy. Ignorovala jsem je. Vztekle jsem mačkala čudlíky výtahů, ale žádný se mi nechtěl otevřít. Holohlavé muže v kožených bundách jsem spatřila na konci chodby. Vrhli na mě úlisný, nechutný výraz, čímž mi dali najevo mou prohru. Zamířila jsem ke schodům. Vybíhávala jsem je snad po třech. Přidržovala jsem se zábradlí. Vyděšeně jsem utíkala, a neměla jsem ponětí kam. Vrážela jsem do lidí. Křičeli na mě a nadávali mi, ale vůbec jsem jejich slova nevnímala. Bylo mi jasné, že tohle je špatné. Nebezpeční muži mi byli v patách. Cítila jsem, jak mě jejich ruce popadly za ramena. Představovala jsem si, jak mě na místě zastřelí a mou mrtvolu někde zakopou. Náhle jsem narazila do uklízečky, která právě vycházela z úklidové místnosti. Zavadily jsme o sebe, a jí spadlo několik věcí z vozíku na zem. Zamumlala jsem něco jako „promiňte“ ale dál jsem si jí nemínila všímat, když jsem uzřela, že úklidovou místnost pouze zavřela, a nezamkla. Jakmile opustila chodbu, zastavila jsem se. Slyšela jsem své pronásledovatele, jak se přibližují. Instinktivně jsem využila nezamčených dveří a ukryla jsem do miniaturní místnůstky, jež zapáchala směsí různých čisticích prostředků. Právě včas, neboť na chodbě se objevili pronásledovatelé. Oddechovala jsem, ale tak tiše, aby mě snad nebylo slyšet. Skrze ventilaci, na spodku dveří jsem viděla jejich nohy. Třásla jsem se strachy. Měla jsem co dělat, abych se nezhroutila. Srdce mi divoce bušilo. Pot mi stékal po tváři.
„Kde je? Kam zmizela?“ prskl naštvaně jeden z nich.
„Nevím. Vím, že utíkala sem,“ odvětil druhý.
„Sakra. Šéf bude naštvanej. Rozdělíme se. Ty půjdeš tam, já tudy,“ ukazoval, avšak neměla jsem ponětí kam to „tam a tudy“ je. „Někde tady musí být. Však my ji najdeme, a když ne v nemocnici, tak jinak. Šéf si poradí,“ zachechtali se děsivým hrubým smíchem a opustili chodbu. Opřela jsem se o zeď a vysíleně jsem se podél ní sesunula k zemi. Neměla jsem odvahu vylézt. Jak že si mě jinak najdou? Co to znamená, že si šéf poradí? Tohle je špatné. Teď už ví, jak vypadám. Budou mě pronásledovat? Připletla jsem se snad do cesty mafiánům, kteří vraždí lidi na potkání? Vlastní hrůzné myšlenky mě ukolébaly ke spánku.

Otevřu oči. Pomaličku opatrně otevírám dveře a nahlížím do chodby, kterou zachvacuje podezřelé ticho. Osmělím se a vycházím ze svého úkrytu. Nastražím uši. Opravdu je tu podivný klid. Neslyším kroky, hlasy, zvuky výtahu, nic. Otočím se. Chodba se ztrácí ve tmě. Ohlédnu se zpět. Ani přede mnou nevidím nějakou uličku, či únik. Obklopuje mě tma. To snad ne, já spím? Jsem ve snu, to ne. Teď přeci nemůžu spát, v úklidové místnosti. Když už ale spím, musím najít Dylana, musí mi odpovědět, co jsou ti muži zač. Vydávám se do tmy. Každý můj krok spouští osvětlení na chodbě, a zároveň zhasíná světlo za mnou. Je to děsivé. Všechno kolem mě je stejné. Nezdá se, že bych někam mířila. Pořád se točím v kruhu. Šílím z toho. Náhle ucítím něčí dotek na rameni. Divoce sebou škubnu a vystrašeně se ohlédnu.
„Dylane,“ vyhrknu a chvějícími dlaněmi mu sevřu předloktí. Je mi na omdlení. Podepírá mě.
„Judito, jsi v pořádku?“ mne mi paže, aby mě zbavil strachu, když vidí, jak se třesu. Zmateně přikyvuju, a odhodlávám se mu vypovědět, co jsem zažila. Dylan mě ale předběhne. „Judi, něco se děje. Nesmíš už přijít do nemocnice. Dnes mě přemístili. Judi, musíš utéct, protože…,“ chrlí na mě.
„Dylane, zadrž.“ Křiknu a sevřu mu paže, abych ho umlčela. Při mém zvýšeném hlase zabliká žárovka nad námi. Vzhlédneme k ní. „Myslím, že na to už je pozdě,“ špitnu ostýchavě a zamrkám. Muž v nemocniční noční košili svraští obočí. „Já u toho dnes byla. Chtěla jsem se omluvit, jak jsem na tebe uhodila,“ přerývám, „a přichomýtla jsem se k tomu, jak tě odvážejí. Já…,“ koktám, setkala jsem se tváří v tvář s mužem v baloňáku,“ hlesnu. Dylan mě pouští.
„Ty ses potkala s Archibaldem? On o tobě ví?“ otáže se šokovaně. Zřím, jak v něm kypí vztek a zuřivost. Neochotně přikývnu.
„Poslal na mě své muže,“ přiznávám. „Utekla jsem jim.“ Odmítavě kroutí hlavou a odstupuje ode mě. Zřetelně má strach. Mám ho mít i já? „Archibald? To z ní dost ujetě,“ snažím se odlehčit situaci. Jak se zdá, nepomohlo to. Dylan ke mně divoce přiskočí. Sevře mi silně paže, až to zabolí, a přitáhne si mě co nejblíže k sobě.
„Utekla jsi jim?“ táže se ironicky. „Jim nelze utéct, jak o tobě jednou ví, tak je konec. Vím, o čem mluvím. Archibald je nebezpečný muž. Nikdo nezná jeho pravé jméno. Bože, Judito, je to moje vina,“ obviňuje se. Pouští mě a bezmocně usedá na zem. Obezřetně si sednu vedle něj, s jistým odstupem. Zahanbeně si ho prohlížím.
„Mám asi problém, že?“ odvážím se zavtipkovat.
„Ne, Judi,“ pohlédne na mě ustaranýma očima. Vloží mé ruce do svých a starostlivě je políbí. „My máme potíže. My máme hodně veliký potíže.“