jak se pokochat...

nad mokřinami podél řeky
visela řídká mlha
Pioulie pojmenovávala stromy květiny i kameny
ale neprojevovala sebemenší touhu
dozvědět se něco o planetě
kterou jak sama tvrdí
zná lépe než já

o Zemi a předcích
si každý může přečíst v knížkách
řekla klidně

její hlas zněl upřímně
zůstala nad věcí
soustředěná na přítomnost
používající štít všednosti

pak mne uchopila za rukáv
obrátila k severu
vytáhla dalekohled
a podala mi ho

na něco ukazuje
a stojí přitom tak blízko mě
že cítím teplo jejího dechu

obejmu jí kolem pasu
snažím se ji přivinout
a obrátit tvář vzhůru k sobě
ale jemně mě odstrčí
ztrácím rovnováhu
a padám na záda do závějí

sedá si obkročmo na mě
a tře tváře hrstmi sněhu
vlasy jí vyklouzly zpod čepice
a padají mi do očí
se šibalským úsměvem

možná by ses z té země
teď chtěl pokochat nebem
a zavrtěla dekoltem