odbhalení...

venku se překvapivě oteplilo a okolí zahalila mlha…
což už tak překvapivé není…
vzduch je cítit po červené řepě a ozónová vrstva se třese jak krysí pudink…
i slunce působí trochu strašidelně…explodující oceány nukleární plazmy
nemají proti výfukům motorových vozítek nejmenší šanci…
v takovém případě vás napadne nedýchat…kdo ví kde ten vzduch byl…
no ale já přeci jen radši dýchám…

rozhodl jsem se že si ubalím...nee cígo facku ani placku...ale detektivní agenturu...
protože ji ne a ne najít…
i když toto zaměstnání financemi zrovna neoplývá
to by se spíš uživila Mojžíšova babička jako teoretik německého expresionismu...

mám už dokonce pár úspěšně vyřešených případů
například kdo způsobil snížení počtu kuželek na devět
nebo kolik andělů že se vejde na zúžený objekt...dnes mylně vydávaný za jehlu
i proč ženy ve skutečnosti nechtějí aby se jim muži dostali pod kůži
/moment tady musí zasáhnout vypravěč…žena chce vždycky možnost
a tu možnost chce mít pod svou kontrolou
schopnost utíkat s jistotou že bude chycena
lehce obnažena ale ne bezostyšná/...
také proč nemají sardinky v konzervě víc místa
zda může spáchat úkladnou vraždu ostružiní
proč bílí muži sledují hodiny a hodiny sledují indiány
kam mizí vášeň když se rozhodne odejít
a nalezení chybějícího článku
bytosti
co žije severně od zvířat ale jižně od lidí…tedy v meziprostoru…

teď už mi zbývá jen poslední…i když tak trochu bizarní…

zastavil jsem se v obchůdku s kuriozitami který hlásal likvidaci
za sírově žlutými okny zbylo pár zbylých exponátů krajin
několik potrhaných deštníků
a souprava vycpaných sloních nohou
s neviditelnou ale důstojnou přítomností…

Ona seděla tiše na zlacené židli
a záhyby brokátového roucha ji objímaly jako oddané moře
obestřená půvabnými ironiemi…
nesmělý úsměv nejjemnější květ na nedostižné tváři
vládl samozřejmostí sobě vlastní
vlasy upravené úmyslně nemódně
ruce složené v klíně
téměř sepjaté
ale ve skutečnosti oddělené úzkou mezerou
jako by se snažila udržet nějaký útržek času který by jí jinak unikl
a ten nezřetelný úsměv
přemýšlivý a zároveň uklidňující…

vysoukal jsem ze sebe…,,To je škoda že už končíte,,…

neodpověděla
a zírala dál jako v transu
dekorativní a nevtíravá
pohledem prohrnující vše kolem
i ta její židle měla zvláštní dezén
třínohá z lakovaného mahagonu
sloužící jako stolička i malířský stojan
její podoba byla neskutečná
jemně skloněná ramena
perleťová pleť
několik pramínků vlasů co unikly pozornosti
a zázračná jemnost obličeje
to vše dohromady představovalo husarský kousek tak úchvatný
že to dokázalo zakrýt jemný vtip celé záležitosti…

myslel jsem že se nemůže pohnout
ale když jsem se sehnul
vidím mosaznou cedulku s nápisem
kdy se ponoříte do zóny ticha
kde nehybnost znamená být někde jinde...

a pod ní lístek s cenovkou…

mám ji doma a čekám...až to pěkně rozbalí…