Knoflík

Dumám
proč stále kostrbatě
nebo tak károvaně
proč ne aksamit
či chvilku po hedvábí?
A život žebrá
slibuje, mrazí
k nevydržení vábí.

Hřbitovem snů
a nikde pro vzpomínku
nezahoří svíčka
vysním jim květinu
občas
když zavřu víčka.

Tak zhynuly
vykopali jim jámu
ráno umírá sen a
zase sama vstanu
ne šachy neumím
nehraju ani dámu.

Tak
usmívám se
nad kašičkami
co vařívaly myšky
a nad hromadou šišek
co napadaly z výšky.

Co to je
za knoflík
tak málo stejný
málo zelený a moc bílý
ten nehodí se na kabát
a ani na košili
co je to za strom
že nepadne
když v bouři živly šílí.
To držely ho
tenké hadí ocásky
vždyť byly čtyři
od lásky.

Promiňte
já tady povídám...
Snad setkáme se příště
na poli
či v zahrádce za silnicí
víte
toužila jsem být slunečnicí...