Balada pro Olomouc

Jedné zimy, tak mrznoucí,
stalo se tak v Olomouci,
v městě, co tak dechberoucí,
hladí duši srdcervoucí.
To, co tolikrát sepsáno již,
hlídám teď jako ostříž.
I když už příběhy jako tento jsou,
já nazvala jej baladou.
V prostém prachu sněhobílém,
leží moje srdce shnilé,
ztrouchnivělé, smutné, staré...
Čekám, až se zázrak stane.
Zázrak, co mi v hlavě leží,
jako duše zbytky víry střeží.
Proč jsou slova tak moc chladná,
jako zimní počasí?
A proč tam někde panna vnadná,
nepochopí své krásy?
Krásy, co snad nepozbyla,
ochromující sivé oči,
co se dokola teď točí.
Točí...
Nemohou přestat.
Proč jsou slova tak moc chladná?
Přesto zahřívají srdce...
Proč je láska tak moc snadná,
přitom je těžké za ni stát?
Už nikdy, nikdy nechci slýchat,
že v zimě kytky nekvetou...
Tak pryč se sladkou odvetou!
Už nikdy nebudu plakat.