Poslední podzim .

***



Podzim z rozlitého vína ...
snad na stole se mění svět
v té červené kaluži nasávající bělobu
čistého ubrusu
jako by na tvém nahém těle
přistávali andělé toho největšího chtíče
až přes několik galaxií
celí říční tvého bílého těla
rozloženého v mých stálých snech
hned vedle Boha
jakoby v těsném závěsu
že se všechno překrývá
jen stálá smrt nějak nezapadá
stále vyčnívá z té nepokojné řady
co stojí v mé rozdvojené duši
v tom hledání a zapírání
co chci a co jsem nadobro ztratil
ve svém životě
tom rozpáleném písku
protékajícím mezi skulinami prstů
stále a bez zastavení ...




Jako by v tom víně
se rozlévala pravda nekonečná
a nikdy nesmazatelná
ať děláš co děláš
skvrna tě stále doprovází
utkvělý obraz obtažený konturou červeně
v nahotě odpolední půlnoci
kdy přes tmu smrákání nebylo vidět
na mé sny ...




které pomalu odcházely
s tebou a mým posledním
výdechem ...



***