Démoni, jako seebevrazi

Pověz mi, pověz, sebevrahu,
která část tvého já je svatá?
Pod kletbou smrti, s cejchem vrahů,
sám sobě dělal jsi ty kata!

Bývaly doby, kdy bys nehles
pro křídlo bezkřídlého tvora,
toho, jenž býval poslem nebes,
toho, jenž svržený byl z hora?

A přece dnes, zde na dně díry
pro tresty „beztrestného“ žití
na tebe tíha mrtvé víry
útočí, jako vlnobití.

Pověz mi, pověz, sebevrahu,
lituješ sebe, nebo padlé?
Tam, kde nic nemá již svou váhu,
uzři svět jako na zrcadle.

Jak se tak díváš na ta pírka
shozená z hrdosti a vzdoru,
jak je tak ničí každá chvilka
na místě můr a křivd a morů,

nedošels k tomu, co se říká:
„démoni, jako sebevrazi?“
Další druh lítosti tak vzniká,
Jste si tak blízcí, až to mrazí.