v gravitačním poli rtuti...

venku se modrá noc
v pokoji je cítit
pach petroleje
ze štíhlé lampy
nízký strop
a předci na stěnách
dávno zmlklí

kabát na věšáku
prosáklý syrovou vůní podzimu
ve zvláštní útulnosti

komár zpívá
falešně tenkým hlasem
o krvi
západu slunce
i o něžnosti

narážím hlavou
do klenby nebes
a po skráních stoupá rtuť
navzdory gravitaci

cítím umíněnost Tarase Bulby
slzy Napoleona
na Josefínině prostěradle
i Puškinovy kučery
na sněhových závinech

civí na mne vrána
tmavýma očima tesklivosti
co měl Dostojevský
voní sníh a smrky
a mlha je bledá větrem

je to přeci jen zajímavé
přijít na tento svět
pobýt
a zase odejít
a k ránu
až pohasnou hvězdy
a slunce se začne lísat k zemi
otevřít doširoka okno
tam kde červánky zbarví do ruda
kříže na hrobech