průchod deštěm...

šedivá mračna se vyplížila
z hornaté domoviny yettiho
a na husích křídlech přiletěla
z mokřin
neviditelná ruka
strhla splašenou oblohu
na gumových špagátech
k povrchu
a kapky deště drkotají
jako zuby indiánského totemu

je hustý a nepředvídatelný
přibližuje propast mezi člověkem a přírodou
a ve štěrbinách se probouzejí zapomenuté touhy

obsahuje všechnu dvojznačnost slova aloha
ahoj a zároveň sbohem
a ještě něco navíc

poskytuje ochranu
které se láskyplné slunce nemůže rovnat
tlumí netvorův planoucí pohled
hasí drakův oheň
odvážní považují déšť za požehnání
malí věří že díky němu povyrostou

což tě nemile zasáhlo Nombrill
jelikož jsi drobné postavy
no drobné…
jen o málo větší než kuželka
nebo odlitek sádrového trpaslíka
a kdyby tě někdo zabalil do turbanu
ještě by zbylo na Tutanchamonovy drobnosti

pozoruješ rozpláclé pulce kapek
co se plazí po okně
aby se vzdali rozpustilé nevázanosti
bičující bezstarostnosti
a sebevražedné hravosti
a přidávají se
k zenovému zástupu snílků
co s meditativním vrtěním
pozvolna sjíždí do kaluže bytí
vodnaté svatozáře duše

napadne tě
že ubohé stěrače
se přes všechnu sisyfovskou snahu
nikdy nestanou mýtem

padá déšť
řídký šedý déšť
který muchomůrky tak milují
vytrvalý déšť
jenž zná každý tajný vchod za límec
a do nákupní tašky
tichý déšť
který dokáže prorezavět plechovou střechu
aniž by se ohradila nesouhlasným zvukem
šamanský déšť
co sytí představivost
déšť
který připomíná tajný jazyk
jímž šeptá jako extáze
původních lidí o podstatě věcí
déšť co tě pohltí
jako lak na vlasy medúzy
déšť co brání krvi a moři
aby nebyly příliš slané
rozdává rány vzpurným fialkám
a vyrábí žebřík
po kterém šplhá světlo na Měsíc

déšť
co je tak velký
že do něj může vejít hledač
a najít v něm Jméno
které potřebuje

tak pojď ven...