I. Thomas má sestru?

"Čau Miku!" Zavolal na mě Thomas, kolega z práce.
Porozhlédl jsem se po baru, jestli neuvidím další známé tváře, a pak se s úsměvem vydal k volné židli vedle něj.
"Ahoj, co tady děláš tak sám?" Zeptal jsem se, protože Thomasovým zvykem bylo vždy pozvat nějakou z přítomných slečen alespoň na jeden drink.
Dali jsme se do řeči a už po pár minutách jsem zjistil, že tu čeká na sestru, která má přijet ze zahraničí. Objednal jsem si pití a souhlasil, že tu počkám, dokud se neukáže. Zůstal jsem tu už jen ze zvědavosti.
Jak asi bude vypadat? Má přítele? Tohle všechno se mi honilo hlavou. Ale proč? Proč jsem najednou začal přemýšlet nad takovými věcmi? Je fakt, že kromě známosti na jednu noc jsem nikoho stálého už nějaký čas neměl, ale proč to začalo právě teď?
Zatímco jsem uvažoval nad všemi těmi věcmi, objevila se ve dveřích. Já byl ale naplno zabraný do sebe, takže jsem si ji všiml, až když došla k našemu stolu. Pozdravila svého bratra a podívala se na mě. Nedostal jsem ze sebe nic víc než prosté "Ahoj."
"Ahoj, jsem Parvati a ty jsi?"
"Mike, jsem Mike," odpověděl jsem.
"Těší mě, Miku," pousmála se na mě.
Byla krásná to jo a chvílema jsem poznal, jak se mnou flirtuje. Vydržela vyprávět své historky z ciziny celý večer a mě bavilo ji poslouchat. Usmíval jsem se a hltal každé její slovo. Večer se chýlil ke konci. Na mě, ale i na Thomasovi s Parvati se podepsalo těch pár drinků.
"Tak, my už půjdeme," prohlásil Thomas.
Proč tak brzo? Říkal jsem si. A vůbec proč říká my? Řekl bych, že Parvati se dobře baví.
"Jo, já taky," odpověděl jsem, i když jsem si myslel něco úplně jiného. Rád bych ji doprovodil, ale ona už ochránce na cestu domů měla.
Dal jsem Thomasovi peníze, aby zaplatil útratu i za mě. A chtěl si užít jedinou společnou chvíli s Parvati o samotě. Než jsem se rozhoupal a projevil svůj zájem, posunula ke mně Parvati papírek a já nedoufal v nic jiného, než že je na něm její číslo. Nepodíval jsem se. Uklidil jsem papírek do kapsy a znovu a naposled se rozloučil s Thomasem a Parvati. Vydal jsem se na druhou stranu, směrem domů. Celou cestu jsem přemýšlel o ní. Ale počkat. Co bylo vlastně na tom papírku? Vytáhl jsem ho z kapsy a rozbalil ho.
No jistě, bylo tam. V duchu jsem jásal. Číslo a pod tím její podpis - Parvati. Rukopis měla pěkný, takový roztomilý. Pousmál jsem se pro sebe a konečně došel domů. Položil jsem papírek na stůl a dal si sprchu. Šel jsem spát a nemohl se dočkat, až ji někam pozvu. Chtěla mě vidět znovu, to je jasné. Proč by mi jinak dávala svoje číslo? Snažil jsem se rozptýlit svoje obavy, které jsem měl z odmítnutí. Přemýšlel jsem nad tím tak dlouho, až jsem usnul.
Když jsem se ráno probudil, na Parvati jsem si ani nevzpomněl. Zvláštní. Po tom, co jsem se stavil v koupelně a oblékl se, jsem došel do chodby. Ležel tam. Vzpomněl jsem si na ni. Rychle jsem se rozešel k papírku s číslem a lovil v kapse mobil. Počkat. Zarazil jsem se. Mám jí zavolat už ráno? Co když ještě bude spát? Správně, nechám to na večer. Uložil jsem papírek do peněženky a svou pozornost začal věnovat snídani.
Když jsem došel do práce, věděl jsem, že tenhle den bude utíkat neskutečně pomalu. Nekonečná hromada papírů k podepsání, nespokojení klienti a studená káva na stole. Posadil jsem se a chvíli jen tak zíral z okna a přemlouval se k vyřízení těch papírů. Někdo zaťukal na dveře. Je to Parvati? A jak by asi věděla, kde pracuju? Vyvrátil jsem tu možnost, že by vážně přišla na návštěvu. Co když se zeptala Thomase? No jo, to je fakt!
"Dále," odpověděl jsem s napětím.
"Čau Miku," ozvalo se, když se ve dveřích objevil Thomas.
"Čau," odvětil jsem trochu zklamaně.
"Co je?" Zeptal se mě.
"Ale nic." Začal jsem s vyřizováním těch papírů.
"Jde o Parvati?" Zeptal se mě a zároveň mě tím dost překvapil.
"Ona něco říkala?" Vyhrkl jsem na něj.
"Ne, ale mám snad oči. Myslíš, že jsem slepej?"
Nic jsem neřekl a podepsal se pod další smlouvu.
"Usmívali jste se na sebe celej večer a já myslel, že spolu hned zalezete na záchody." Uchechtnul se.
"Bohužel," řekl jsem jen.
"No nic, koukám, že nemáš náladu, tak se měj." Vstal a odešel.
Vážně to bylo tak poznat? Řekl jsem si. Muselo být, jak by si toho jinak všiml Thomas? Hodiny se zdály být čím dál delší. Pár desítek minut před koncem pracovní doby jsem si řekl, že jí konečně zavolám. Vyndal jsem papírek z peněženky a chvíli váhal. Nakonec jsem vyndal mobil a její číslo si uložil. Ještě chvíli mi trvalo, než jsem sebral dost odvahy a vytočil ho.