Hudba noci - 19.část

...Bláhově jsem si myslel, že jsem ve svém sebeovládání naprosto dokonalý, jenže na jeden malý detail jsem zapomněl, neuměl jsem se pohybovat v blízkosti lidí, tak jako Andrew a ti, které jsem potkával občas v lese, pro mne nic neznamenali, byli pro mne vzduch, anebo pouhá kořist. Nepočítal jsem s něčím takovým, co zapříčinila ta podivná náhoda. Neustále mi v mysli probíhalo mé setkání s tou dívkou, byl jsem tehdy velmi neopatrný a dovolil jí, aby se ke mně přiblížila víc, než pro ni bylo bezpečné, aniž bych přemýšlel o tom, jak zareaguji.
Určitě jsem ji vyděsil, viděl jsem jí to na očích, když utíkala, ale také jsem tam zahlédl něco jiného, co mne překvapilo…něhu, když na mne pohlédla a slzy, když jsem ji poslal pryč. Možná jsem byl trochu hrubý, ale nemohl jsem jinak. Nechtěl jsem jí přece ublížit.
Zahleděl jsem se na svou ruku, na níž mne ještě dodnes jako plamen pálil její letmý dotek.
Ne…nesmím dopustit, aby se znovu vystavovala nebezpečí, i když veškeré mé myšlenky nyní patří jí, pokud se vrátí, nedovolím, aby vešla do mého domu…

Když jsem se k ránu přiblížil k brance, všiml jsem si u vchodu do domu uvázaného koně a to mne znepokojilo, protože jsem jej poznal. Byl velmi neklidný, zřejmě zde stál celou noc.
Když jsem k němu přišel blíž, vyděšeně zařehtal. Po mém pohlazení se však okamžitě uklidnil a za chvíli se zjihle nechal odvést do stáje. Pak jsem odešel směrem k domu, věděl jsem, že ona tam někde na mne čeká, proč se mi ale neustále snaží zkřížit cestu? Proč tolik hazarduje se svým mladým životem? Dnes jí řeknu, že si nepřeji, aby sem ještě někdy chodila! Vyšel jsem po schodišti nahoru, na konci chody jsem zahlédl slabé mihotavé světlo, které zřejmě vydávaly pohasínající plameny v krbu, pomalým krokem jsem došel až tam.
Krátce jsem se rozhlédl po místnosti a pak jsem si všiml, že spí schoulená v mém křesle...
Tiše jsem k ní přistoupil, poklekl do kožešin a chvíli ji pozoroval. Všechna odhodlanost mne rázem opustila, její krása mne fascinovala, byla nyní tak bezbranná, křehká a zranitelná, stačilo by tak málo a… všiml jsem si, že v náruči svírá obrázek Camilly, to mne udivilo. Pramen vlasů jí zakrýval část tváře, neodolal jsem a jemně jej poodhrnul, pak se konečky prstů lehce dotkl její teplé broskvové pleti, ve světle plamenů měla zvláštní sametový nádech. Po mém doteku se probudila, očekával jsem to. Rychle se posadila, položila obrázek vedle sebe a nervózně si prsty pročísla vlasy.
„Promiňte, asi jsem usnula, nemohla jsem se Vás včera dočkat, a teplo krbu bylo tolik příjemné. Doufám, že se na mne nezlobíte, že jsem opět přišla, ale chtěla jsem jen vrátit knihy, a kdybyste dovolil, ještě mám zájem o jednu…nebo vlastně dvě…“ řekla rozpačitě.
Raději jsem se postavil a kousek od ní poodstoupil. Viditelně ji to zamrzelo, překvapovala mne čím dál více, tím se ale prozradila, protože jsem poznal, že zde opět přišla hlavně kvůli mně, ale nedal jsem to najevo.
„Nemohu se na vás zlobit, vaše touha po vědění mi není lhostejná. Takže, soudím, že dnes to bude Cornelius Agrippa, či snad Tajemství kamene mudrců?“ Udiveně na mne pohlédla.
„Jak to víte?“
„Pouhá přirozená dedukce…“ odvětil jsem zamyšleně. Mé prvotní rozhodnutí se najednou rozplynulo jako pára, možná to bylo šílené, ale nenašel jsem odvahu ji poslat pryč a říci jí, aby se již nevracela. Byl jsem přímo posedlý myšlenkou mít ji nablízku a přitom jsem musel neustále naslouchat svým varovným signálům, zabraňujícím mi přiblížit se k ní.
„Tak pojďte, čekají na Vás, musím ale jít s vámi, jsou uzamčeny ve vitríně.“
Tiše mne následovala. V knihovně se na vše zvědavě vyptávala, její znalosti byly obdivuhodné a já jí trpělivě odpovídal, tak jako kdysi mně Andrew…
Podal jsem jí knihy, ale položila je na stůl. Zadívala se mi zkoumavě do očí, nutilo mne to zachovávat si od ní bezpečnou vzdálenost a opět jsem mírně poodstoupil. Její následná otázka mne nečekaně vyvedla z míry.
„Proč stále přede mnou ustupujete? Vy se mne bojíte?“ Její pomněnkové oči mne zaujatě sledovaly.
„Já a bát se vás?“ zasmál jsem se pobaveně, pak jsem ale zvážněl.
„Nerad se opakuji, ale vypadá to, že ten, kdo by měl mít strach, jste bohužel vy…“
Nenechala se však zastrašit a odvětila odhodlaně.
„Nebojím se vás, protože já…protože vím kdo jste…“
Ustrnul jsem a zprudka se na ni obrátil, polekaně se přikrčila, ale pak se nadechla a pokračovala.
„Jste Samuel, Samuel Hamington, a ten příběh v deníku, který jsem četla, je váš!“ Ohromeně jsem se na ni chvíli díval, pak jsem sklopil hlavu a s povzdechem odvětil.
„Ano, vidím, že před vámi nemá smysl nic tajit, jsem to bohužel já. Pak ale jistě také víte, co jsem zač…vaše smrtelné nebezpečí právě dostalo reálnou podobu…jsem bytost, hodná zavržení, netvor, který si nezaslouží ničí soucit…“ Chvíli mne mlčky pozorovala a pak řekla tiše.
„Ano, ale s duší anděla, navzdory všemu vzpírající se krutým pravidlům svého údělu...“
„..A ženoucí se tím do záhuby a to vše kvůli Vám…neměla jste se sem vůbec vracet!“ zašeptal jsem sklesle. Zavrtěla hlavou, najednou ke mně přistoupila a položila své ruce na mou hruď, vzrušeně jsem dýchal a měl obavy, že když v ní neucítí tlukot mého srdce, vyděsí se a uteče, ale nic se nestalo. Pak své dlaně pomaličku posunovala nahoru až na má ramena.
Chtěl jsem ji zadržet, ale nemohl jsem. Ochromilo mne to tak, že jsem zůstal stát na místě, neschopný jakéhokoliv pohybu. Zoufale jsem se snažil oddálit to, co bych za jiných okolností měl udělat. Vrhnout se na ni, na její něžné hrdlo a zabít ji…
Když se její dlaň váhavě dotkla mé chladné tváře, jen jsem nezřetelně zamumlal.
„Nevíte, co děláte, vystavujete se obrovskému riziku, netušíte, čeho všeho jsem schopen. Mohu vás zabít a nikdo se to nedozví, nevážíte si svého mladého života…“
„To vše dobře vím, ale udělal byste velkou chybu, protože já vám chci pomoci.“
„Pomoci? Mně? Chcete mne snad probodnout tepanou dýkou, jako jsem to udělal já svému otci? K tomu nemáte dost odvahy…“ řekl jsem dutým hlasem.
„To ne, ale znám tajemství pergamenu, něco jsem si už také zjistila. Zapomínáte, co mne zajímá a čím je můj otec, příští měsíc s ním odplouvám do Egypta…“
„Jste velmi naivní, já už dávno přestal doufat…nikdo jej nikdy nenalezl. A asi to tak má být, kdoví, jestli vůbec existuje…“ Byla však neoblomná a dodala odhodlaně.
„Ale já to dokážu, kvůli vám, musíte mi věřit!“ Chtěl jsem něco namítnout, ale zadržela mne.
„Pšš, už ani slůvko odporu…“ řekla a přiložila prst na má ústa. Křečovitě jsem sevřel ruce v pěst. Bylo to pro mne nesmírně mučivé, neměl jsem odvahu se jí dotknout, natož ji k sobě přivinout, ač jsem po tom k zešílení toužil, protože jsem měl obavy, že mne mé sebeovládání zradí. Pak mi najednou vtiskla na moje ledové rty něžný teplý polibek, bylo to jako dotek anděla, který se mne zoufale snaží vytáhnout ven z tmavého bahna zatracení.
Než jsem se stačil vzpamatovat, sebrala rychle knihy ze stolu a chvatně odešla. Jako by sama vycítila, že je nejvyšší čas se ode mne vzdálit. Ještě chvíli jsem stál na místě, ale když její kroky odezněly a zdola se ozvalo bouchnutí dveří, sesunul jsem se vysíleně do křesla a zakryl si rukama tvář…neměl jsem vůbec dopustit, aby to vše došlo tak daleko, ale kostky již byly vrženy…