Hudba noci - 18.část

„Jess! Počkej přece, copak mne vůbec neslyšíš?“
Pomalu jsem se otočila, v tom zamyšlení jsem ani nepostřehla, že na mne někdo volá.
Rychle jsem schovala do kapsy papír s verši, četla jsem je už několikrát, připadalo mi, že jsem se těmi řádky přenesla do jiné doby, zdálo se mi, že v těch slovech slyším jeho podmanivý tichý hlas, kterým jimi ke mně promlouvá, byla jsem jako omámená, nemohla jsem od nich odtrhnout oči.
„Haló, já jsem tady!“ prohlásil Brian uštěpačně a zamával mi rukou před očima.
„Prozradíš mi už konečně, co s tebou v posledních dnech je? Nepoznávám tě, a kde jsi dnes vůbec byla?“
„Do toho ti nic není, nejsi můj otec, abych se ti zpovídala“ odsekla jsem.
„To nejsem, ale slíbil jsem mu, že na tebe dám pozor. Také strýc Charles byl velmi znepokojený, nikomu jsi nic neřekla, brzy ráno sis vzala koně a odjela jsi! Zdejší lesy nejsou bezpečné, říkal to Jonathan“.
Uvědomila jsem si, že má tak trochu pravdu a omluvila se mu.
„Promiň, už se to nestane. Bolí mne hlava a jsem trošku unavená, půjdu si asi lehnout.“
„No jak myslíš, chtěl jsem ti jen něco ukázat, narazil jsem na to dnes ráno, když jsem prozkoumával tu obrovskou zahradu, myslel jsem, že by tě to mohlo zajímat..“ Mrzutě jsem po něm bleskla pohledem.
„Hm, a copak je to tak velmi zvláštního?“
„Pojď a uvidíš, je to támhle vzadu v remízku, skoro jsem se tam přes keře a stromy nemohl dostat..“

Má špatná nálada mne na chvíli opustila, zvítězila zvědavost a rozběhla jsem se za ním.
Když jsme se prodrali hustými keři, zůstala jsem stát v němém úžasu. Objevilo se před námi nevelké jezírko, hladina se v odpoledním slunci jiskřivě leskla a jeho břehy byly hodně zarostlé, zřejmě zde již léta nikdo nevkročil.
Na protější straně mezi obrovskými cypřiši jsem spatřila něco, jako starou polorozpadlou hrobku. Tak tohle mne opravdu velmi zajímalo, ani jsem nečekala na Briana a běžela jsem k ní. Už jako dítě, když jsem občas jezdívala s otcem po vykopávkách, mne takovéto nálezy velmi přitahovaly. Vedle zrezivělých dveří, zaklíněných mosazným křížem, jsem na zdi pod šlahouny hustého břečťanu zahlédla kousek zašlé mramorové desky, nedočkavě jsem ji očistila a začala očima přejíždět všechna ta jména, byla to bezpochyby rodinná hrobka Brianových předků. To bylo úžasné! Najednou se mi pohled zastavil na několika jménech, uvedených asi v polovině a ustrnula jsem.
…Elizabeth 1800...Samuel 1820…John 1865…a Mary Doneganová?
Proboha, ale to je přece, to jsou…pak je to zřejmě všechno pravda a na tom maličkém obrázku byla… Camilla! A zde se tenkrát tajně scházeli!...zakryla jsem si vyděšeně ústa a zavrávorala. Mezitím ke mně doběhl Brian.
„Jess? Co je ti, jsi tak bledá, co se stalo?“
„Ta…ta jména a ty letopočty…!“
„No, copak je s nimi? Čemu se divíš, na všech hrobech je vždy přece něco napsáno“. V očích se mi objevily slzy a hlesla jsem.
„Možná tomu, co ti teď řeknu, asi neuvěříš…ale já...já musím, tíží mne to jako kámen, vždy jsi byl můj nejlepší přítel, slib mi, že se to nikdo jiný nedozví…snad mi to odpustí…“
Chvíli se na mne nechápavě díval a pak se zeptal.
„Kdo ti musí odpustit? Jess, ty mne opravdu děsíš!“
Ukázala jsem chvějící se rukou na náhrobní kámen.
„Přece on…Samuel…“ vydechla jsem. Pak jsem se rozplakala. Vzal mne konějšivě za ruku a řekl pobaveně s úsměvem na rtech.
„Aha, dobře…říkáš Samuel, ten, který zemřel v roce 1820…tak se už prosím tě uklidni a raději povídej. Jsem zvědavý, jakou historku sis na mne přichystala tentokrát“.
„Briane, tohle ale opravdu není k smíchu, já vím, že jsem si občas vymýšlela nejrůznější příběhy, ale tohle je něco zcela jiného, víš to staré polorozpadlé sídlo, kde jsme tuhle nocovali, není tak docela opuštěné…“ začala jsem zvolna a otřela si kapesníkem oči. Pak jsem mu vše řekla, o deníku a tajemném příběhu, který obsahoval, o setkání s tím mužem a mé poslední tajné návštěvě, která mne tolik vyděsila. Nezapomněla jsem ani na pergamen a esence, připomněla jsem také ten tajemný znak, který jsme viděli vytepaný na římse krbu. Chvíli se na mne nevěřícně díval a pak se znovu zeptal.
„Jsi si tím opravdu jistá, že je to on? Ale to přece není možné, snad tomu všemu nevěříš?“
„Věřím, Briane, byl tak skutečný, viděla jsem ho zrovna, jako vidím tebe, a také cítila jeho ledový dotek..zprvu se mi to nezdálo, ale všechno to do sebe dokonale zapadá, tvá podoba s tou dívkou na obrázku, jména na hrobce a spousta dalšího…“
„Dejme tomu, že máš pravdu, ale rozhodně se tomu místu vyhneš, rozumíš? Nesmíš se tam už nikdy vrátit!“
„Ale já musím, půjčil mi přece své knihy!“
„Tak v tom případě pojedu s tebou!“ řekl rázně.
„Ne, to ne, to nemůžeš, aspoň zatím ne…tak dobře, už se tam nevrátím“ řekla jsem tiše.
„Konečně rozumná řeč…pojď domů, celá se třeseš, a nemysli už na něj, pokud je tím, co říkáš, určitě ty knihy nebude hned tak brzy potřebovat“. Řekl rozčileně.
Zamračila jsem se na něj, ale přikývla jsem, už nyní jsem však věděla, že poslechnout ho nebude v mých silách, táhlo mne to tam zvláštní magickou silou, kterou jsem nechápala. Jako bych slyšela "jeho" tiché volání, měla jsem pocit, že pokud ho co nejdříve neuvidím, zblázním se. Musím tam jet! Bude stačit pár dní, než se vše uklidní a pak…

Po třech dnech jsem se rozhodla, a když se setmělo, počkala jsem, až se Brian zavře ve svém pokoji. Jonathan měl dnes volno a strýc Charles s přáteli partičku pokru. Lepší podmínky jsem si opravdu nemohla přát. Sbalila jsem knihy, tiše proklouzla do stáje, osedlala koně a vydala se na cestu. Najít stezku v té tmě nebylo snadné, ale nakonec jsem se přece jen ocitla před ztemnělým sídlem,hodiny na věži někde v dálce před chvílí odbily půlnoc. Chvíli jsem bušila na dveře, ale nikdo neotvíral, vzala jsem za kliku a zjistila, že není zamčeno. Sebrala jsem tedy všechnu odvahu a sama vešla dovnitř.
Vyběhla jsem po schodech nahoru, jeho komnata byla otevřená, krátce jsem se rozhlédla, ale byla opuštěná. Zapálila jsem si svíčku a vzala do rukou obrázek té dívky a chvíli si jej prohlížela, pak jsem jemně prstem přejela obrysy její tváře, nyní už jsem věděla, že její oči byly kdysi zahaleny věčnou tmou…Vyšla jsem na chodbu a zamířila do knihovny a jeho pracovny, nebyl však ani tam, na mé volání neodpovídal. Byla jsem zde skutečně sama. Svíčku jsem postavila na stůl a rozhlížela se po něm, byl tu hrozný nepořádek, spousta listin, starých svitků a knih, zaujatě jsem si je prohlížela a našla nový důkaz…vše se týkalo pátrání po onom záhadném pergamenu, poslední poznámky byly o městě Memphis. To byla úžasná náhoda, otec odplouvá za měsíc do Káhiry, mohla bych jet s ním a…byla to sice bláznivá myšlenka, ale úplně mne nadchla.
Pak jsem svíčku zhasla a vydala se do vedlejšího pokoje. Kupodivu jsem nepociťovala žádný strach, jen jsem byla trošku nervózní, protože tajemný neznámý už měl své jméno, dnes už jsem věděla, s kým se setkám, nechtěla jsem si vůbec připustit, že to pro mne může být také velmi nebezpečné. Došlo mi, proč tady není, nyní bloudíl temnými lesy v podobě černého přízraku, a já věděla, že se nevrátí dříve, než než na nočním nebi začnou pohasínat hvězdy.
Přistoupila jsem k portrétu jeho matky,byla opravdu moc krásná, pochopila jsem ten zvláštní výraz v jejích očích,skrývala se v nich hluboká láska, okouzlení, ale také bezmezný strach z toho, co mělo přijít...
Povzdechla jsem a rozdělala oheň v krbu, pak se schoulila s obrázkem Camilly v rukou v křesle a po chvíli únavou usnula…