Ta, která neumírá...

Vrba šeptá příběhy,
jsou ošlehané staletími,
věky kamene a prachu.

Jako mladá
vždy stála
trochu v předklonu,
dívka s bolavými zády
a šlahounovitými vlasy,
které jí splývaly až k zemi.

Na její hlavě občas
zazpíval nějaký ten vrabec,
spustil sonátu za noční ticho,
zastaveníčko, při kterém
lidé omámeně stáli na místě,
uctivě se zdravili a hovořili
k sobě v družném dialogu.

Jednou vrbě vyhrožoval
nějaký malý výrostek,
že ji celou ořeže.

Poté se přidaly další
znepokojivé výhružky.

O Velikonocích
plačící vrbě
ostříhala parta kluků
dlouhé kadeře.

Její vzlyky s kvílivým
prosím, ne!
nebyly co naplat.

Vrba stojí dodnes,
u hřbitovní zdi;
její přítomnost
dává tomuto místu
mysteriózní a trochu
ponurý nádech.

Pokaždé,
když se nedíváte,
v její koruně,
až na samotném vršku,
odpočívají znavení andělé
se složenými křídly;
dávají pauzu svým
ztuhlým svalům
a bystrým očím,
jež vycítí i smrt.

Zrakem propalují věčnost samotnou;
vrba je domovem andělských bytostí
a ztělesněním jistoty a naděje.

Ta, která neumírá…