POPRAVA

POPRAVA
Čelní šik mravenců právě disciplinovaně překonal spáru A, uprostřed parkety se stočil na jihozápad, a začal zdolávat spáru B. Důstojník mu do cesty vložil svou nohu. Čelo jednotky se roztříštilo a rota začala hledat nejkratší cestu k překonání překážky. Už od mala měl plukovník Badány v hlavě zafixováno, že mravenci jsou vysoce organizované společenství vojska, kde každý má své pevné místo a řád. Je s podivem, jak automaticky věříme spíše ilustracím v dětských knihách, než čerstvým zprávám v tisku. Nemeškal a vložil před mravence i druhou nohu. Přední voje se definitivně rozpadly na jednotlivce prchající všemi směry, „zbabělci“, pomyslel si smutně plukovník.
Vzápětí mu zrak padl na lakýrku bez tkaniček a stydlivě ji stáhl pod sebe. Taková neomalenost, vzít mu tkaničky, pásek a kravatu. Rozhlédl se po své strohé cele. Byla přesně v intencích svého účelu, jen jedno lůžko vyklápěcí ze zdi, židle, stůl a na něm prostý čistý blok a tupá tužka. To kdyby se v odsouzeném hnulo svědomí a chtěl vypsat pokání celé své zatraceně zkažené duše.
Plukovník Badány se neměl z čeho zpovídat. To, že ministr obrany zradil národní zájmy bylo evidentní, stejně jako to, že jeho nákupy nejlevnější výzbroje a zakládání polovojenské domobrany jako náhražky pravidelného vojska ohrožovalo celistvost země.
Ale také bylo zřejmé i to, že chtít vyhodit vrchního velitele armády do vzduchu i s limuzínou se příčí demokratickým způsobům, ba i vojenským řádům. Pikantní ironií osudu ovšem bylo, že v autě selhala právě ta z levnějších náloží, kterými hodlal ministr dovybavit celou armádu v rámci reformy. Stačilo málo a Badány byl národním hrdinou, takto byl vlastizrádcem a nepřítelem státu.
Podíval se znechuceně na hodinky. Bylo 12:10, tedy 10 minut po nařízené exekuci. Plukovník si vždy zakládal na své dochvilnosti a teď meškal vlastní zastřelení. To bylo neodpustitelné.
V zámku zarachotil klíč, železné dveře se rozšklebily a do nich se nahrnulo sedm členů popravčí čety.
„Tak jsme tady, šéfe“, zahlaholil seržant.
„Cože?“, vytřeštil oči plukovník, ale vzápětí se hrozivě vztyčil v celé své majestátnosti, „cožééé?!! Jak jsme tady?? Jaké šéfe?? Jste snad u cirkusu, nebo co?? Okamžitě se hlaste!!“, zařval.
Vojáci ztuhli a instinktivně se seřadili do dvojstupu, jejich vedoucí si v rychlosti srovnal čepici a předstoupil :„velitel popravčího družstva seržant Kolnar, družstvo se dostavilo k vykonání popravy.“
„Kolik je hodin, seržante?“, zaburácel Badány.
„Je…je…12:12“, seržant zmateně hledal své hodinky na zápěstí.
„Jak mi vysvětlíte to neomluvitelné zdržení?“
„Ve 12:00 byl čten mimořádný rozkaz ministra obrany, pane, došlo k významným personálním změnám na velitelských postech a k plošnému povyšování od základního stupně.“
Ach ták, tedy stará metoda cukru a biče, potrestání nevinných a odměňování nezúčastněných. Tomu plukovník rozuměl. Čtení rozkazu nejvyššího velitele vojsk mělo opravdu prvořadou prioritu, proti tomu nemohl nic namítat.
„Mé výstrojní doplňky“, natáhl ruku k seržantovi. Ten mu podal tkaničky a opasek.
Zatímco si navlékal tkaničky do bot, vojáci na něj hleděli s pocitem lásky a úcty. Vždy byl „jejich táta“, který se zastal prostého mužstva, nejoblíbenější vrchní velitel štábu, morální i vojenská autorita. I teď se jim zdálo, že je ke svým kotníkům nahrbený tak nějak vojensky podle předpisů, jako podle pravítkové šablony. Badány se napřímil a upevnil si opasek, „tak kravatu mi nevrátili, důstojnost k mému služebnímu postavení ano, ale odsud posud“, pomyslel si hořce a upravil si rozhalenku tak, jak to předepisoval výstrojní řád v případě absence kravaty.
„Konejte“, přikázal směrem k seržantovi a nasadil si brigadýrku.
„Plukovníku Badány, z rozkazu velitele ozbrojených sil č. 1 456 mne následujte do místa vykonání popravy“, seržant na podpatku učinil čelem vzad, vojáci se rozestoupili a za trestancem uzavřeli neprodyšně kordon.
„Seržant Kolnar si přebírá vězně plukovníka Badányho za účelem vykonání popravy“, zahlásil předpisově dozorčímu cel.
„Je právě 12:19, potvrďte převzetí podpisem“, odpověděl stejně strojově dozorčí a podal směrem k nim propisku.
Badány sebou trhl a natáhl k ní automaticky ruku.
„Plukovníku, ne vy“, hlesl tiše, spíš lítostivě Kolnar.
„Aha, promiňte…to ten zvyk“, zamrzelo plukovníka lehké fo-pa a pokorně couvl.
Drobným pochodem došli až na plácek za budovou štábu, družstvo se automaticky odpojilo a zaujalo pozici čelní řady připravené ke střelbě. Kolnar dopochodoval s plukovníkem před ně.
„Zastavit stát, vlevo v bok“, zamumlal polohlasem. Chvíli tam stál a nevěděl, zda má něco říct, zda se to vůbec hodí, nebo snad je to i bonton.
„V pořádku, zařaďte se“, pomohl mu plukovník a lehce se nad jeho nejistotou usmál.
„Družstvo pozor“, vojáci se lehce narovnali v ramenou. Spíše se přestali hrbit.
„K noze zbraň“, v té chvíli, kdy šly flinty ze zad dolů, to Badány uviděl. Nemohl uvěřit svým očím.
„Co to má znamenat?!“ zaburácel, deseti rychlými kroky stanul před prvním z vojáků družstva a dvěma prsty mu cvrnkal do prýmku s hodností vedle klopy, který začal poskakovat sem a tam.
„Jak to, že nemáte řádně upevněnou svou hodnost? Vy nevíte, že bez pevného upevnění na uniformě je hodnost neplatná?? Jak mi to vysvětlíte, vy jakožedesátníku?“
„Nebyl čas, pane plukovníku, byl jsem jmenován desátníkem teprve dnes ve 12:00 mimořádným rozkazem vrchního velitele…“ voják byl bledý a zjevně blekotal.
„Výstrojní řád A/4 ve svém článku 31 jasně říká, že nově nabytá hodnost má být upevněna na uniformu pevně a to bez jakýchkoliv odkladů! Bez toho nejste žádný desátník, ale jen…“, plukovník zkřivil rty znechucením, „ale jen prostý civil! Co řeknete na obhajobu svého lajdáctví?“
„Pane plukovníku, už nebyl čas museli by jsme se rozhodnou mezi vaši popravou a…“
„A čím?? Co je důležitější než rozkaz vrchního velitele??“
„A obědem…“
Hrom nastalého ticha zahřměl palčivěji než salva popravčích pušek. Rovnice poprava-povýšení-oběd se uzavřela a nebylo z ní úniku. Velitel nikdy nesmí váhat ani na okamžik, nedělá to dobrý dojem na morálku mužstva.
„Desátníku, poklusem do denní místnosti upevnit si hodnost“
„Provedu!“
Volným krokem přešel k seržantovi, „kam chodíte na oběd?“
„Do jídelny kadetů na konci města, pane“
„Aha, to je 20 minut chůze…a dokdy vydávají obědy?“
„Poslední ve 13:00, pane…dnes jsou španělské ptáčky s rýží“
„Hmm, a kolik je hodin?“
„Je 12:26, potom ještě musíme přivolat lapiducha a podepsat úmrtní list“
„Rozumím…tak s rýží, ano? Ne s knedlíkem?“
„S rýží pane…a polévka hrachová“
"hmmm, hrachová..."
Desátník dosupěl s funěním a třemi škubnutími prokazoval pevné přišití prýmku.
„Družstvo na můj povel vpravo v bok!“, plukovník se sám zařadil do čela, „směr španělské ptáčky s rýží pochodem vchod!“
Řízným krokem napochodovali k hlavní bráně.
„Hlaste se“, štěkl hlas z okýnka.
„Odsouzený plukovník Badány plus sedm mužů.“
„Účel odchodu?“
„Oběd.“
„Předpokládaný návrat??“
„13:45“
„Pokračujte“, závora se otevřela.
Na ulici, svažující se do středu města, zavelel plukovník pohov a volný krok. Vojáci se mu shlukli za zády do houfu jako kachňata a začali šeptem štěbetat. Z mládí si pamatoval, že poslední jednotka na obědě má nepsanou výhodu. Kuchaři už totiž nemusí počítat porce a nandají každému tolik, kolik si jen řekne.
Nad touto myšlenkou se Badány zcela nevojensky, lišácky usmál.