dimenzionauti...

slunce zapadá bude noc
kolikrát už asi skončil den?
stíny se začínají prodlužovat
sedím na kůře
jakéhosi padlého kmene
a rozježené vlasy splývají
s tmavnoucí bělobou mraků
i blednoucí bělobou mlhy na svitcích

náhle
snad horkem
z rozpálené země
vidím dívku
za deštivého odpoledne
vidím jejíma očima
jak si prohlíží nějakou cetku
a jejíma rukama
jemně prohmatávám krajku

lehce sebou cukla
usmála se
a zadívala se mýma očima

seskočil jsem ze stromu
došel k horskému potoku
a povídám jí
pojďme skákat po kamenech
bosí

neublížíme si?

nohy vědí kam jít
a prsty se umí zachytit
dokážeme totiž balancovat
zdánlivě všude a na všem
bez držení

hladina jako by nebyla
jen průhledné vrstvy
kolem létají tiché vlaštovky
jinak se nic nepohybuje
a trocha slunce ještě zbyla

nadechni se Džoči
a vpusť světlo dovnitř
to je skutečná esence žití…