Hudba noci - 9.část

29.srpen roku 1820

…Den za dnem zjišťuji, že se stále více měním, samozřejmě k Andrewově spokojenosti, ale mnou zmítá beznaděj. Hřejivé sluneční paprsky mne nyní bolestivě řežou v očích, začínám se navzdory své mysli těšit, až milosrdný soumrak konečně otupí jejich nepříjemně bodavou zář, stále ale ve své hrudi cítím, byť slabě, tlukot svého srdce, jako kdybych v dlaních svíral uvězněného motýla, pořád však ještě žiji…
Prsty na mých rukou se výrazně prodloužily a zeštíhlely, má kůže nabrala bělostně průsvitný nádech, několikrát jsem již zaznamenal svou vzrůstající fyzickou sílu, donedávna mé tělo také odolávalo oné zvláštní potřebě, které jsem se urputně bránil. Mnohokrát jsem měl nutkání vztáhnout ruku a uchopit číši, jejíž obsah by mi dozajista přinesl úlevu, ale tvrdohlavě jsem se tomu vyhýbal. V posledních dnech jsem vůbec nemohl podniknout svůj tajný výlet, Andrew mě velmi zaměstnával ve své pracovně, mermomocí se snažil mne zasvětit do tajů alchymie. Nemohu říci, že bych o to neměl zájem, naopak, ale úzkostlivě jsem se ve své mysli před ním snažil ukrývat svá tajemství, nemohl jsem se vůbec soustředit. Stále jsem se nemohl rozhodnout, zda mu mám prozradit, že vzácný prsten jeho strýce se neztratil, pokud měl nyní takovou moc, co by nastalo, kdyby opět mohl využít síly esencí? Mimo to neustále v podvečer někam vyjížděl na koni, pěšky jsem neměl z časových důvodů odvahu svou dalekou cestu podniknout. Byl téměř posedlý myšlenkou na nalezení onoho tajemného pergamenu, o němž se mi zmínil v podzemí, ale zřejmě se mu to stále nedařilo, vracel se zpět velmi mrzutý. Abych si udržel jeho důvěru a zlepšil mu náladu, sám jsem mu nabídl svou paži, nyní již notně posetou jizvami. Vypadal v té chvíli spokojeně, a když se napil mé krve, řekl tiše.
„Nepoznávám tě, Samueli, tvá vstřícnost mne těší, ale co ty? Můj nápoj nepiješ, musíš si uvědomit, že bez krve se nyní již neobejdeš, a v lesích je spousta studánek, ke kterým chodí v noci pít laně se svými kolouchy...měsíční svit se blýskavě odráží v jejich hladině, zvěř je jako omámená, nevidí tě ani neslyší, když se k ní přiblížíš, pak stačí jen….“
„Dost, přestaňte přece, nemohu to poslouchat!“ zarazil jsem jej. Ta představa mi začínala způsobovat utrpení. Mé svaly se bolestivě napínaly a pociťoval jsem spalující žízeň, jako bych se ocitl na poušti, kde nelítostné žhavé slunce ničí vše živé. Stále častěji se mne zmocňovala nepříjemná slabost, zřejmě se začínala naplňovat Andrewova předpověď…. Jakmile ode mne odešel, vrhl jsem se nedočkavě na číši a hltavě vypil celý její obsah.
Dnes mi nápoj chutnal přímo božsky, zdálo se mi, že jsem nikdy nepil nic lepšího, mé tělo prostoupil příjemný hřejivý pocit, nevolnost jako mrknutím oka zmizela, vzápětí jsem se ale vzpamatoval a číši zlostně odhodil.
Položil jsem si hlavu na zkřížené paže a cítil, jak mi z očí tečou slzy zklamání, že mne mé tělo zradilo a já se musel poddat té odporné slabosti, má vůle byla silně ohrožena, nebyl jsem si tak docela jistý, zda se v noci po své proměně dokážu vyhnout místu, kde se v hladině studánky zrcadli hvězdné noční nebe a já budu tiše našlapovat svými kočičími kroky, abych nevyplašil ty, kteří zde přišli nic netušíc pít…

Deník chůvy Mary Doneganoé, o tři dny později...

Mám obrovskou starost o Cammillu... Byla dnes podivně zamlklá, na mé otázky odpovídala velmi stroze, možná má doma nepříjemnosti kvůli tomu dítěti, které čeká. Ubohé děvče, je tak mladá a bezbranná.
Samuelovo dítě… jen to pomyšlení mi vehnalo do očí slzy, budoucí památka na toho, jehož jsem od kolébky vychovala a milovala jako vlastního syna, kterého mi můj podivný život nedopřál. Co naplat, osud mi ho tak krutě vzal, byla jsem však připravena Camillu bránit před celým světem, snad se mi podaří přesvědčit i sira Hamingtona, se kterým jsme si byli velmi blízcí.Venku už se pomalu šeřilo, rychle dopila čaj a se slovy, že už musí jít, zvedla se od stolu.
„Děkuji za všechno, teto Mary, jsem Vám nesmírně vděčná za to, co pro mne děláte, nyní mne ale omluvte, chtěla bych se ještě trochu projít. Zítra opět přijdu, zatím nashledanou“. S úsměvem se rozloučila a spěchala do zahrady. Ty její podvečerní procházky byly velmi podivné, rozhodla jsem se ji dnes sledovat, musím přijít na to, proč se v poslední době tolik změnila… Pár minut jsem počkala a pak se tiše vydala za ní. Na to, že byla slepá, kráčela velmi sebejistě, určitě znala zpaměti každý kousek zahrady. Po chvíli jsem překvapeně zjistila, že míří k rodinné hrobce, zdálo se mi, že slyším, jak si prozpěvuje, chovala se velmi podivně. Raději jsem nedaleko zastavila a ukryla se mezi stromy, stále jsem ji nespustila z očí, ač v tom šeru to nebylo snadné. Najednou k mým uším dolehl vzdálený dusot koňských kopyt, k cypřišům poblíž hrobky přijel nějaký jezdec, napínala jsem svůj zrak ze všech sil, Camilla se ohlédla za tím zvukem a rozběhla se k tomu místu.
Nevydržela jsem zvědavostí, vyšla ze svého úkrytu a trochu se k nim přiblížila. Ten mladík, který ji láskyplně objímal, měl tmavé vlasy, sahající až k ramenům, skoro jako míval můj drahý Samuel, do tmy ostře zářila jeho bílá košile. Uvědomila jsem si, že náhle jako mávnutím proutku vše kolem podivně ztichlo, bylo jen slyšet šumění listí na stromech. Neopatrně jsem našlápla a prozradilo mne prasknutí větvičky, najednou od ní zvedl hlavu, takřka se zvířecí prudkostí a ostražitostí, a zadíval se mým směrem. Při pohledu do jeho tváře jsem se neudržela a vykřikla hrůzou, byla posetá spoustou ošklivých jizev, vypadala hrůzostrašně, ale přesto mi připadala nějak povědomá, jeho oči se zeleně zableskly a najednou Camillu od sebe prudce odstrčil, poté zlostně zasyčel.
„Žádal jsem tě, abys o mně nikomu neříkala! Nikomu! Proč jsi mne neposlechla?“ Než stačila Camilla cokoliv říci na svou obranu, vyskočil na černého koně, divoce jej pobídl a rychle zmizel ve tmě. Přiběhla jsem k ní, celá se třásla a hlasitě vzlykala. Nejdříve se polekala, ale pak mne poznala.
„Proč jste mne sledovala, teto Mary? Kvůli Vám se na mně hněvá, co když už nepřijde?“ Snažila jsem se ji uklidnit.
„Má milá, prozradíš mi, kdo to vlastně je?“
„Přece Samuel, copak jste ho nepoznala?“ vykřikla na mne zoufale. Téměř mi zabylo při těchto slovech nevolno, to děvče se snad muselo pomátnout na rozumu! Snažila jsem se o konějšivý tón.
„Ale drahoušku, Samuel je přece mrtvý!“
Zmateně zavrtěla hlavou a chytla mne křečovitě za paži.
„Není, teto Mary, věřte mi, byl to on…“ zašeptala umíněně, hlas se jí chvěl rozrušením.
„Jsi si tím opravdu jistá? Myslím, že se mýlíš, odpusť, ale já viděla jeho tvář, byla hrozná, ještě nyní se třesu...“
„Ne, to není možné, slyšela jsem jeho hlas a cítila jeho doteky!“ nehodlala se vzdát. Jenže v mé mysli se už také zrodila jistá pochybnost o tom, co sama říkám, nemohla jsem se ubránit pocitu, že mi někoho připomínal. Vzala jsem ji chlácholivě kolem ramenou.
„Řekla jsi mu už o tom, že jsi v očekávání?“ zeptala jsem se stísněně.
„Ještě ne, zatím jsem neměla odvahu...“
„To je dobře, pojď, půjdeme raději domů, neboj se, snad se zase brzy objeví. Zítra mne navštíví Otec Christopher, myslím, že by bylo vhodné si o všem společně promluvit, samozřejmě se vší diskrétností, můžeš být klidná, co říkáš?“ Mírně se usmála, přikývla a nechala se mnou odvést. Já však stále viděla před očima tu hroznou tvář, ten divoký pohled a nepřirozenou rychlost, s jakou se vyšvihl na koně, to vše působilo tak nelidsky.
Mé srdce se sevřelo úzkostí a strachem...