Hudba noci 8.část

Úsvit…zatím jsem měl možnost spatřit něco tak nádherného, sledovat, jak se nebe kouzelně barví do zlatorůžova, ale jak dlouho ještě? Nikoliv však Andrew, či snad Dareios.. Stále jsem měl před očima poslední okamžiky té ubohé laně, jejíž smrtelné záchvěvy dosud drásaly mou mysl. Když se pak chtivě zakousl do její šíje, nemohl jsem se na to dívat a uprchl jsem do lesů, kde jsem ve své příšerné podobě bezcílně bloudil skoro až do svítání, v křoví nedaleko domu jsem se pak opět v bolestivých křečích proměnil v lidskou bytost, pokud jsem jí ovšem ještě byl. Odpotácel jsem se do svého pokoje a usedl ke stolu s hlavou v dlaních, zážitky posledních dní krutě zraňovaly mou duši, zoufale, leč zřejmě marně jsem si přál, abych se jednoho rána probudil ze zlého snu, v našem domě, mé posteli, v očekávání, že mi chůva Mary s úsměvem donese snídani, pak při čaji krátce pohovořím s Herbertem a budu se těšit, že opět spatřím a obejmu ji…mé srdce zmíralo bolestnou touhou po Camille, musím ji znovu vidět!
Byl jsem tou myšlenkou přímo posedlý. Všimnul jsem si na stole číše s vínem a lehce jsem se otřásl, protože jsem si vzpomněl na Andrewova slova.
Vzal jsem ji do rukou a prohlížel její temně rudý obsah proti světlu, nic zvláštního jsem neviděl, přitom jsem už nyní věděl, co kromě vína obsahuje. S odporem jsem ji mrštil do kouta, ve snaze dodržet svůj slib...Cha, musím dokázat, že se bez té jeho krve obejdu…pomyslel jsem si zlostně. Pak jsem se únavou svalil jen tak v oblečení do postele. Probudil jsem se snad až v podvečer, na mém stole jsem zahlédl vychladlé jídlo…tedy zde u mne už byl…Přistoupil jsem k oknu a vyhlédl do zahrady.
Všiml jsem si mezi stromy jeho siluety, stál opodál, cípy dlouhého černého kabátu se mu lehce vlnily ve větru, stejně i jeho vlasy, tvář měl obrácenou k nebi, jako by na něco čekal. Vypadal jako skutečný temný bůh podsvětí. Můj otec….při tomto pomyšlení se mne zmocnil nepříjemný pocit, vybavil jsem si jeho včerejší vyprávění, které se mi stále zdálo tak neskutečné. Náhle vztáhl ruku a z výšky se na ni snesl veliký jestřáb. Chvíli k němu hovořil a pak jej opět vypustil. Všechna zvířata i ptáci k němu vzhlíželi s úctou, tak jako vždycky ke mně, stále jsem nacházel další a další důkazy naší podobnosti.
Tu se najednou ohlédl směrem k mému oknu, udělal jsem zásadní chybu, dávno jsem již přišel na to, že jeho proniknutí do mé mysli souvisí s intenzitou mých myšlenek. Zrovna jako nyní. Než jsem se stačil vzpamatovat, už jsem jej neviděl. Trhl jsem sebou, protože jsem opět na rameni bez výstrahy ucítil jeho ledovou dlaň.
„Dlouho jsi spal, vůbec ses nedotkl jídla, ba ani vína…“ poslední slovo významně zdůraznil.
„Chmm, obejdu se bez něj, však jsem Vám to včera říkal. Nevypiju ani kapku!“ řekl jsem umíněně.
„Jak myslíš, děláš velkou chybu, ale vidím, že se musíš zřejmě sám přesvědčit, abys mi uvěřil. Dnes si už můžeš konečně sundat obvazy z tváře, donesl jsem novou mast, která ti pomůže ještě více.“
Mast…zapomněl dodat, že nejen ona! Úzkostlivě jsem pohlédl na svou paži a přitáhl ji k tělu. Bylo však již zřejmě pozdě, protože rukáv košile byl potřísněn krví, v mém tvrdém spánku pravděpodobně opět vylepšoval své „dílo“. Povzdechl jsem a pohlédl na něj, lehce jsem nabral mezi prsty mast a namazal si svou tvář.
„ Jsi připraven? Dnes tě vezmu konečně do podzemí, je čas odhalit poslední část mé minulosti.“ řekl mdlým hlasem. Opatrně jsem jej následoval.
Za chvíli jsme již sestupovali po schodech do sklepení. Zapálil jsem si svíci, Andrew se jen pousmál a konstatoval, že brzy ji už nebudu potřebovat. Nesnažil jsem se ho přesvědčovat o opaku, ale pomyslel jsem si o tom své. Když jsme se ocitli na konci chodby v té malé místnosti, zastavil se a otočil se ke mně. Můj pohled mimoděk zabloudil opět k zrcadlu, s úžasem jsem zjistil, že můj příšerný obličej už vypadá daleko méně hrozivě, jizev ubylo a mé rysy se již začaly mírně zdůrazňovat. Zřejmě to udělal schválně, že zde zastavil, aby mne přesvědčil. Zaváhal jsem, ale zatím jsem se nechtěl vzdát, příliš jsem si vážil toho, že ještě žiji, i když jsem začínal mít obavy, že brzy přijde čas, kdy o tomhle nebudu moci rozhodnout. Zatím jsem ale vše tvrdohlavě odmítal, bezděčně jsem se dotkl prsty svého hrdla.
Všimnul si mého zaváhání a spokojeně se usmál, jeho oči se ve tmě zeleně zableskly, pak přistoupil ke dveřím krypty a docela lehce je otevřel. Začišel na mne ledový chlad, trochu jsem se zachvěl. Pak jsme vkročili do tmavé místnosti, která zřejmě ukrývala to poslední, co jsem se měl ještě dozvědět. Plamen svíčky osvětlil kobku s nízkým stropem, připomínající nějakou svatyni, málem jsem ovšem vykřiknul úžasem. Na zdech byly obrazy s výjevy z egyptské mytologie, včetně mně již známých symbolů, některé starobylé malby znázorňovaly jeho životní příběh, v přesném sledu, jak jsem jej včera slyšel, asi je sám maloval.
Po zemi se válely zlaté vázy a misky a v zadní části v nevelkém výklenku stál bohatě zdobený sarkofág s úžasnou maskou nějakého dávného panovníka, jehož rysy mi byly až moc povědomé…jeho smaragdové oči mrtvě zíraly do tmy. Na chvíli jsem zavřel oči, rázem jsem si uvědomil, že tohle vše se mi zjevovalo mimo jiné v mých snech, chyběla jen bronzová socha kočky, strážce, jehož hlavu jsem dobře znal a nejen já…zachvěl jsem se zimou.
„Ano, jistě sis uvědomil, že to vše jsi už někdy viděl, je to díky tvému původu a mému působení na tvé smysly….tohle jediné se mi podařilo zachránit za země mého zrození, vzácný sarkofág s pozůstatky mého otce a něco málo z jeho bohatství, které se mi kdysi dávno s pomocí jednoho mladého cestovatele a vědce podařilo odvézt z hrobky v Gize. Důvěřoval mi, ale já jej jako jediného svědka musel zabít, jmenoval se Andrew Morrison…jeho jméno i osobnost jsem si pak ponechal a přivlastnil si opuštěné sídlo jeho předků…“ řekl tiše, avšak bez jakéhokoliv pocitu provinění. Poté přistoupil k velké truhlici, smetl z ní letitý prach a vytáhl z ní nevelkou skříňku ze slonoviny, tu, o které hovořil ve svém tajemném příběhu. Na jejích bocích jsem opět uviděl to znamení hada a otvor zámku v horní části měl přesně tvar ozdoby na mém ukrytém prstenu, symbolu života.
„To je ona, mé dědictví po strýci, které po celé věky chráním. Tajemné esence, které obsahuje, jsou nezbytné k tomu, abych si uchoval podobu, kterou mám, stačí z každé pouhá kapka. Když se ztratil klíč, nemohl jsem se k nim dostat, má tělesná schránka začala rychle stárnout, pokusil jsem se využít svých znalostí a vyrobit sám něco podobného, spotřeboval jsem na to spoustu lidských srdcí…“ jeho pohled zabloudil k otvoru ve zdi, kterému jsem se raději vyhýbal, nyní jsem pochopil, co se tam asi skrývá, a otřásl jsem se. Po chvíli pokračoval.
„Vědění svého strýce jsem však nikdy nedosáhl, ta náhražka mi ale také zatím pomáhá v mé existenci, pouhá krev nestačí. I tobě jsem ji občas přidal do pokrmu, protože jsi mou součástí. Snad mi odpustíš, ale tvůj osud se již ubírá mým směrem.“
„Aha, chtěl jste říci, že nemám na vybranou, hm? Ale to se mýlíte, nehodlám přijmout Váš úděl, nikdy! To raději zemřu!“ vykřikl jsem zlostně. Zamračil se a odvětil.
„Tohle jsem už jednou slyšel, z úst tvé matky, ale ve tvém případě to už není tak jednoduché, jak by sis představoval, ve tvých žilách koluje má krev, a bohužel i tvého prastrýce, vzepřeš-li se všemu, čeká tě hrozný konec a utrpení, kdy smrt je pouhý začátek…“ Mé vyhlídky na budoucnost byly opravdu skvělé,pozoroval jsem, jak ještě z truhlice vytáhl stříbrnou tepanou dýku.
„Je tu však ještě tahle možnost, jak všemu uniknout,
a sice když se její čepel potřísní esencí smrti, tohle tenkrát zničilo mého strýce, a může i mne, smí ji však použít jen jiná osoba, lidský smrtelník, zatím ještě
i ty. Dále je tu esence života, která ve spojení s tajemnou formulí, zapsanou na pradávném pergamenu, může zázračně překonat hlubokou propast času a navrátit mi lidské bytí. Pergamen se mi však nikdy nepodařilo vypátrat. Nyní již znáš tajemství, které mne provází celou mou temnou existencí.“ dořekl mírně unaveným hlasem. Díval jsem se mu do očí, v nichž se skrývaly hlubiny dávných věků, do očí otce, který místo aby chránil svého syna, nabídl mu jen hrozivý úděl, směřující ke zkáze. Pak jsem zašeptal.
„Dobře, nechám si vše projít hlavou, nečekejte však ode mne, že s vámi budu ihned souhlasit. Nyní bych se rád podíval ven, mohu si půjčit vašeho koně?“ zeptal jsem se odvážně, rozhodl jsem se využít jeho nynější slabosti, když se mi svěřil. Udiveně se na mne podíval, ale souhlasně přikývl. Spěšně jsem se s ním rozloučil, kdyby si to stačil třeba rozmyslet, ve stáji jsem osedlal Démona a vyhoupl se do sedla, zprvu se s divokým zařehtáním vzepjal, ale záhy se uklidnil, patrně poznal, že jsem spřízněn s jeho pánem, očekával jsem, že mne bude poslouchat jako beránek. Přesně jsem věděl, kam bude směřovat má cesta, k mému rodnému domu, ke Camille, musel jsem to udělat, nemohu ji zanechat v přesvědčení, že ze mne zbyl jen pouhý popel. Spokojeně jsem si pomyslel, že Andrew nic nepoznal, dnes poprvé jsem použil zvláštních schopností, kterými mne obdaroval a jimž jsem se doposud tolik bránil, naučil jsem se s ním bojovat jeho vlastní zbraní, silou myšlenek…..

...Den se pomalu chýlil ke svému konci, zapadající slunce vrhalo na zem slábnoucí rudé paprsky. Po pěšině od lesa pomalu kráčela směrem k sídlu Hamingtonových drobná plavovlasá dívka, v rukou svírala čerstvou kytičku lučního kvítí, každý podvečer přicházela k místu, kde se nacházela hrobka se symbolickými ostatky jejího milého. Byla to Camilla Watsonová. Z jejích nevidomých očí už letní vítr dávno vysušil všechny slzy, smutně se usmála a rukou si jemně přejela po svém břiše, kde se ukrývalo zatím nepatrné tajemství, vzpomínka, která ji bude navždy spojovat s tím, koho tolik milovala. Věděla, co ji čeká, snad její rodina překoná tu hanbu, kterou na ně tímto uvrhla.
Tohle dítě, jehož tvářičku jí nebude dáno nikdy spatřit, byla odhodlána přede všemi bránit, ze všech sil, měla někoho, kdo jí v tom bezpochyby pomůže.
Našla totiž zastání u věrné Mary, bývalé Samuelovy chůvy, po jeho smrti se velmi sblížily. Po několika dalších krocích zaslechla z dálky divoký dusot koně, polekala se a opatrně ustoupila stranou, netušila, kdo to v této podvečerní hodině může být, snad nějaký lordův opožděný host?...

...Uháněl jsem jako s větrem o závod, abych byl ještě do soumraku na místě. Když jsem přijíždělpo pěšině od lesa, náhle jsem ji spatřil, její zlaté vlasy měly v paprscích zapadajícího slunce měděný nádech. Vypadala úžasně. Všiml jsem si, že polekaně ustoupila stranou, projel jsem kolem ní, měl jsem v plánu počkat na ni až u jezírka, to místo mi v bezpečí hustých cypřišů připadalo mnohem vhodnější. Když jsem dojel až tam, uvázal jsem koně u jednoho z nich a schoval se opět mezi zelené větve. Za chvíli jsem ji viděl přicházet. Vnímal jsem téměř hlasitý tlukot svého srdce, možná v brzké době mi tento pocit bude již cizí, ale teď jsem byl zde, blízko ní, vše ostatní bylo pomíjivé. Mezitím se již mírně setmělo, mohl jsem tedy vyjít ze svého úkrytu, nebál jsem se kvůli ní, neviděla mne, ale kdyby snad zde zabloudil ještě někdo jiný.
Dojatě jsem sledoval, jak něžně hladí na mramorové desce hrobky místo, kde bylo vyryto mé jméno, vhánělo mi to slzy do očí, v začínajícím měsíčním svitu vypadala jako porcelánová panenka. Nevydržel jsem a přišel blíže. Ač mé kroky byly neslyšné, svými bystrými smysly poznala, že k ní někdo přistoupil a vyděšeně se podívala slepýma očima k místu, kde jsem stál.
„Je tu někdo? Kdo jste, ozvěte se prosím!“ zeptala se vyplašeně. Téměř se mi zadrhnul hlas, ale nakonec jsem jí odpověděl.
„Krásná dívka, a sama v těchto místech, v tuto dobu, to je dosti neobvyklé...“ zašeptal jsem. Zarazila se, zřejmě poznala můj hlas, upustila květiny na zem a zakryla si rukama tvář.
„To není možné, to přece nemůže být on, snad se mi to jen zdá…“ řekla tiše, spíše pro sebe. Nechtěl jsem ji polekat, ale touha přiblížit se byla silnější, než cokoliv na světě. Přistoupil jsem těsně k ní a chvějící se rukou pohladil po jejích krásných vlasech. Kupodivu neuhnula, jako tenkrát, když jsem zde byl poprvé, můj dotek jí zřejmě tentokrát byl povědomý. Zavřela oči a vzrušeně dýchala, když jsem se konečky prstů jemně dotýkal jejích hebkých víček, lehce se jí chvěla, jako by to byla drobná muší křídla. Stále nevěřícně šeptala.
„To není pravda…to nemůže být pravda! Samueli, jsi to skutečně ty? Nebo je to snad jen nějaký sen?“ hlesla udiveně.Pak vztáhla svou něžnou ručku, aby si osahala mou tvář, chtěla se zřejmě přesvědčit o tom, čemu zatím nemohla uvěřit. Chytil jsem ji včas za zápěstí, tohle jsem jí nemohl dovolit, nechtěl jsem, aby se dotkla mého dosud zjizveného obličeje, vyděsilo by ji to.
„Jsem to já, má drahá, opravdu nesníš..“ řekl jsem tiše, ale to už jsem nevydržel a toužebně ji přitiskl na svou hruď. Rty jsem zoufale zabořil do jejích vlasů, bylo to tak neskutečně krásné. Ucítil jsem, jak se její tělo zachvívá a slzy zmáčejí mou košili.
„Nesmíš plakat…prosím..“ snažil jsem se ji uklidnit.
„Jak je to možné, ty nejsi mrtev? Kde jsi byl celou tu dobu? Všichni jsme tě již oplakali, a ty se takhle najednou objevíš!" Řekla vyčítavě. Otřel jsem jí dlaní z tváře slzy.
„ Není to tak jednoduché, jak se ti možná zdá, stálo mne to mnoho úsilí, abych se zde k tobě dostal. Byl jsem sice záhadně zachráněn z ohnivého pekla, budu však za to muset draze zaplatit...“ povzdechl jsem.
„Zatím nikomu nesmíš prozradit, že jsem zde byl, slib mi to. Zdá se, že tak docela již nejsem ten, kdo jsem dříve býval.“
„Ale proč? Mluvíš tak záhadně!“
„Na nic se mne neptej, snad ti to budu moci brzy vše vysvětlit, je tady spousta tajemna, s nímž jsem se zatím sám nevyrovnal. Budu zde za tebou přicházet, vždy po setmění, ale jak už jsem řekl, nikomu se nesmíš svěřit!“
Nenasytně jsem ji pak líbal do vlasů, neměl jsem zatím odvahu zmocnit se jejích rtů, neustále jsem musel uhýbat dotekům jejích zvědavých rukou. Snažil jsem se vepsat do paměti každičkou vteřinu našeho setkání.
Setrvali jsme spolu až dlouho do noci, byl jsem rád, že jsem zatím dokázal odolat bolestně lákavému pohledu na její něžnou bílou šíji, jazykem jsem neustále kontroloval své horní zuby, špičáky se mi sice mírně prodloužily, ale stále to bylo v mezích únosnosti. V jedné chvíli, kdy její rty něžně přejely po mé kůži na hrudi, pocítil jsem téměř zvířecí divokou touhu, jakou jsem doposud neznal, a sevřel ji pevně a žádostivě v náručí.
„Samueli, vždyť mne umačkáš!“ vykřikla překvapeně. Vzpamatoval jsem se a povolil své železné objetí. Snad budu dostatečně silný na to, abych překonal vzrůstající moc svého neradostného údělu. Nedokázal jsem ale určit, zda je to jen touha po ženě, či zároveň po kořisti, jejíž krev uhasí mou spalující žízeň. Ze všech sil jsem se této myšlence snažil bránit….Začal jsem zhluboka dýchat, aby mne to přešlo, bylo to obtížné, její vůně a blízkost mne až k zbláznění zvláštně vzrušovaly, její hlas mi po té dlouhé době zněl jako tóny nějaké nádherné písně. Brzy ale bylo nutné se rozloučit, vyhoupl jsem se na koně a uháněl nocí, abych byl zpátky dříve, než neúprosný půlnoční čas opět změní mou podobu.
Byl jsem však neskonale šťastný, mohl jsem se jí opět dotýkat a dát jí novou naději, že nebude muset dále plakat u mého hrobu. Jako bych v tom magickém opojení zapomněl, kdo nyní vlastně jsem a jaká žalostná budoucnost mne čeká...