Hudba noci - 4.část

18. červenec 1820, o patnáct let později...

Vzpomínky...co jsou to vzpomínky? Jsou jako hejna motýlů s hedvábnými křídly, kteří poletují kolem vás, občas se vás lehce dotknou a máte pocit, jako by vás lehoučce pohladila minulost...
Mé dětství bylo zvláštní, velmi citově spojené s drahou Mary, která mi tak dokonale nahradila matku, amuletem ve tvaru malé kočičí hlavy, který jsem nikdy nesměl sundat z krku, a také s přísným, ale do jisté míry milujícím otcem. Od mých pěti let se jeho vztah ke mně výrazně změnil. Postrádal jsem zoufale jeho laskavé objetí, na které jsem byl vždy zvyklý, přesněji od té hrozné noci, kdy jsem jej uviděl v mém pokoji, ležícího na zemi a plného hlubokých krvavých šrámů.
Svým dětským rozumem jsem si to tenkrát nedokázal vysvětlit. Matně jsem si vybavil, že od té doby jsem ale spal již klidněji, nebudily mne noční můry. Ta podivná černá kočka už za mnou nikdy do pokoje nepřišla, občas jsem ji v noci spatřil, jak sedí opodál, mezi stromy a upřeně pozoruje mé okno. Když jsem se však k ní chtěl přiblížit, tiše zmizela v hlubokém lese.
Stýskalo se mi také po té krásné a tajemné ženě v bílých šatech, něco mne k ní vábilo, byl jsem zmatený.
Scházelo mi její hebké, avšak chladivé pohlazení, které mne vždy probudilo, jako by se mé tváře dotkla lehoučká motýlí křídla. Dnes už však vím, ač to zní velmi záhadně, kdo to byl. Přišel jsem na to náhodou, když jsem jednou hledal otce v jeho pracovně. Ten obrázek jsem uviděl poprvé v životě a málem jsem vykřikl, v té chvíli ke mně otec přistoupil a zatvářil se ustaraně.
„Kdo je to, otče?“ zašeptal jsem, nespouštěje z té podobizny oči.
„Tvá matka, zemřela při tvém narození……“ víc neřekl, ale dovolil mi, abych si ten obrázek odnesl do svého pokoje, opět byla se mnou, to mi stačilo, i když podvědomě jsem cítil, že její tehdejší přítomnost u mne byla obestřena nějakým hrozným tajemstvím. Snad se ho někdy dozvím...

Když mi bylo asi dvanáct let, začal jsem si uvědomovat, že se nějakým způsobem velmi odlišuji. Ve škole jsem nadprůměrně vynikal nad ostatními žáky, a aniž jsem si to přál, neustále mezi sebou bojovali o mou přízeň. Obdivovali mé zvláštní schopnosti a krásnou tvář mladého boha, lákalo je to, jako světlo noční můru. Znervózňovalo mne, že slyším vše, o čem se baví, aniž bych byl v jejich přítomnosti. Překvapoval jsem všechny tím, jak jsem se dokázal rychle a neslyšně pohybovat, stejně jako jsem děsil Mary, že nepotřebuji ve tmě lucernu. Viděl jsem bezpečně i za neproniknutelné tmy a při pohledu na krev, zatímco ostatní téměř omdlévali, vnímal jsem jakési podivné vzrušení. Nerozuměl jsem však ještě jedné skutečnosti. Denně okolo půlnoci zmocňovala se mého těla ukrutná bolest, jako by mi někdo napínal na skřipec všechny kosti a svaly v těle. V mé horní čelisti jsem cítil podivné mravenčení, a když jsem si přejel zuby špičkou jazyka, polekaně jsem ucuknul, byly neobyčejně ostré. Bezmocně jsem se svíjel, přestalo to všechno až těsně před úsvitem, teprve pak jsem vysíleně usnul. Dlouho jsem takto trpěl, aniž bych se někomu svěřil, až jsem přišel na to, že stačí pevně v dlani stisknout amulet, který byl odmala součástí mého já a bolest pominula. Tak se mi vždy podařilo úspěšně zahnat tyto nepříjemné pocity už při prvních příznacích. Léta pomalu plynula a já se stále stranil všech svých vrstevníků, ač by si toužebně přáli být v mé blízkosti. Všech kromě jedné dívky...jmenovala se Camilla...

Jednoho dne jsem se vyhoupl do sedla a jako vždy se vydal na projížďku po rozlehlých loukách hrabství. Uháněl jsem tryskem a nemilosrdně bodal svého koně ostruhami do slabin. Jízda na koni byla pro mne osvobozující a já se jí denně s rozkoší oddával. Najednou jsem ji spatřil, vystoupila z houští, jako by spadla z nebe. Její husté plavé vlasy, které ji ve vlnách spadaly až k pasu, zazářily v poledním slunci jako hrouda zlata. Můj kůň se vzepjal leknutím, divoce zaržál a shodil mne na zem, dopadl jsem jen kousek od ní. Nemohl jsem se zvednout a ona ke mně přistoupila.
„Jste v pořádku, pane? Nezranil jste se?“
Pak mi podala svou drobnou ručku a pomohla mi se zvednout.
„To je v pořádku, jen jsem si trochu natloukl rameno, ale není to nic vážného...“ uklidnil jsem ji.
Zadíval jsem se na ni, znal jsem ji jen zběžně, byla dcerou vrchního nadlesního, ale tehdy jsem si poprvé všiml něčeho velmi zvláštního. Její oči se dívaly někam mimo mne, i když se starostlivě vyptávala, jestli jsem v pořádku. Byla nádherná, s alabastrovou pletí a její úsměv zářil jako řada skvostných perel. Avšak její šedomodré oči byly mrtvé. Ta dívka byla slepá.
Pocítil jsem náhle neodolatelnou touhu ji chránit, od prvního okamžiku, kdy jsem ji takto spatřil.
A to jsem také udělal, můj samotářský život dostal konečně nějaký smysl. Naučila se vidět svět mýma očima, protože moje mysl dokázala záhadně proniknout do její, já jí zase dovolil, aby mne celého dokonale poznala doteky svých citlivých prstů.
Předčítal jsem jí z knih, hrál na flétnu ty nejkrásnější melodie, které mne vůbec napadly, plnil všechna přání a ona se mi za to odměňovala svou něžností. Dychtivě jsem jako omámený vdechoval její vůni, když naše těla splynula v jedno. Byl jsem však vždy překvapený, že při pohledu na její bělostnou šíji zmocňoval se mne zvláštní pocit, můj tep se až bolestně zrychlil a cítil jsem to známé mravenčení v horní čelisti. Ale dokázal jsem si s tím poradit, jako vždy mi pomohl můj amulet.
Beznadějně jsem se poprvé v životě zamiloval, přísahali jsme si věčnou lásku, neměnnou jako temná jezerní hladina, zdálo se, že budu konečně šťastný. Že však bude opravdu věčná, mne tenkrát vůbec nenapadlo.
Toho večera jsme však zřejmě takto spolu byli naposledy…v noci vypukla děsivá bouře a já musel pomoci s hašením hořícího lesa a to se mi tehdy stalo osudným...

Otče...otče!!! Nenechávej mne zde prosím opuštěného...bojím se!…kde je Mary?“
S děsivým výkřikem na rtech jsem se probral z nějakého drásavého snu z dětství a marně se snažil upamatovat, kde to vlastně jsem, mou mysl však obestírala jen bezedná prázdnota, nedokázal jsem určit, zda je noc či den.
„Pšš, uklidněte se, mladíku, jste nyní v bezpečí, musíte odpočívat...“ Zaslechl jsem velmi příjemný hluboký hlas, který měl zvláštní zabarvení a uklidňující tón.
Mé tělo bylo jako zmrtvělé, necítil jsem kupodivu žádnou větší bolest, vnímal jsem jen, že se něčí chladná ruka dotýká mého ramene. Víčka jsem měl nepříjemně ztěžklá a když se mi pak konečně podařilo otevřít oči, spatřil jsem nad sebou temně rudý zaprášený baldachýn, ležel jsem v nějaké cizí obrovské posteli, pocházející snad ze středověku, a nemohl se ani pohnout, v hlavě jsem cítil nesnesitelný bzukot, jako by se v ní usídlil zdivočelý roj lesních včel. V místnosti bylo šero, okenice byly zavřené, jen na stole vedle postele hořela svíce.
S vypětím sil se mi podařilo zvednout ruce, překvapilo mne, že obě byly pečlivě zabaleny v bělostných obvazech, stejně jako má hruď, obě nohy a také obličej.
Co se to se mnou stalo? Čí je to hlas? Já nejsem mrtev? Vůbec nic jsem nechápal. Pootočil jsem hlavu a pak jej spatřil, náhle jsem si částečně vzpomněl. Ano, byl to ten muž, jako tenkrát v lese, tmavě ebenové vlasy, spadající mu na ramena, podezřele podobné těm mým, téměř nelidsky průsvitná barva pleti a oči, které mi byly nějak povědomé, když ke mně promluvil, jako bych ucítil ledový závan vzduchu...mokrým kapesníkem se snažil neustále zvlhčovat mé vyprahlé rty.
„Jak se cítíte? Byl jste na pokraji…ehm...smrti“ dořekl podivným tónem.
„ Jsem rád, že jste se konečně probral. Našel jsem vás v hořícím lese ve velmi zuboženém stavu, chlapče.“
„Kdo jste…pane…?“ Vydechl jsem vyčerpaně, mluvení mi zatím způsobovalo velké potíže.
„Jmenuji se Andrew…a teď už spěte, potřebujete si odpočinout a nabrat znovu síly.“
Pak vpravil do mých pootevřených bolavých úst nějakou podivně páchnoucí tekutinu. S odporem jsem ji polknul, vysílením se mi zavřely oči a jen jsem stačil zašeptat děkuji...a pak jsem znovu usnul.

V následujících dnech se mé sny podivně mísily se vzpomínkami. Těžko říci, co byla skutečnost a co pouhý výplod mé fantazie. Mezi zážitky z minulosti v nich tu a tam probleskly zvláštní vize, kterým jsem vůbec nerozuměl...podivné kamenné stavby ve tvaru jehlanu, zlaté sochy se šakalí hlavou, spousty horkého písku, tu a tam jako slabý záblesk se v mé mysli vynořil nádherný, zlatem a drahými kameny zdobený trůn nějakého pradávného panovníka, nad ním bylo několik nápisů písmem, připomínajícím to na mém amuletu...tyto vize mne ale zvláštním způsobem vysilovaly a pokaždé jsem po nich tvrdě usnul...

Probral jsem se náhle uprostřed noci, na stole poblíž mé postele mihotavě dohoříval zbytek svíce a ze zahrady i přes zavřené okenice ke mně doléhalo jakési podivné kvílení a vytí, asi to byli vlci. Lehce mi z toho přeběhl mráz po zádech a snažil jsem se to nevnímat.
Jako v nějakém magickém opojení se mi točila hlava, nedařilo se mi znovu usnout, pokusil jsem se tedy přemýšlet nad svým nynějším osudem, který zapříčinil, že zde takto ležím, upoután na lůžko, daleko od domova a své lásky a odkázán na dojemně starostlivou péči toho podivného muže s průsvitnou tváří a ledovým dechem.
Téměř zázračně jsem se ale zotavoval, chvílemi jako bych cítil, že se mé kosti samy spojují dohromady, připadalo mi to všechno neuvěřitelné, ale už jsem si byl jist, že tohle není sen. Po čtrnácti dnech mi Andrew sundal obvazy z rukou, abych se mohl konečně sám najíst. Doposud mne sám krmil nějakou podivnou kaší, která občas mívala zvláštní pachuť syrového masa. Nemohl jsem však říci, že by mi byla odporná, naopak. Navzdory své vůli jsem ji pokaždé slastně vychutnával, jako by to snad byl nějaký božský pokrm. Nicméně jsem se později s chutí pustil i do normálního jídla, ačkoliv jsem v poslední době hlad příliš nepociťoval. Stále jsem si však uvědomoval, že mi něco schází, nedokázal jsem totiž ukojit svou neustálou žízeň, ani vodou, ani vínem, byl jsem z toho velice zmatený. První pohled na mé ruce mne opravdu vyděsil. Oheň na nich zanechal hluboké odpuzující jizvy, vypadaly svraštěle, jako ruce starce. Když jsem si je zblízka prohlížel, neušly mé pozornosti dvě maličké mokvající ranky, které se nacházely ukryty v loketní jamce, jako bodnutí nějakého hmyzu. Ale později jsem na to docela zapomněl. Daleko více mne ale znepokojovalo, že když jsem si sáhl na krk, postrádal jsem tam to, co podle mého otce mělo chránit můj život. Zřejmě jsem jej ztratil při tom požáru. Můj amulet…snad díky mým zraněním a podivné otupělosti jsem zatím téměř nezaregistroval mé půlnoční bolesti, proto jsem si na něj dosud nevzpomněl. Zato můj sluch a zrak, vlastně všechny mé smysly nabyly daleko větší ostrosti, než předtím. Se zaujetím jsem často i za hluboké tmy pozoroval, jak v koutě místnosti tká svou zrádnou síť velký strakatý pavouk. Slyšel jsem i jakési slabé šustění, jakoby se s každým svým vláknem přímo mazlil.
Asi po hodině mé myšlenky pozvolna přešly ve spánek. Ráno mne probral něčí chladný dotek, instinktivně jsem ucuknul a najednou se probral. Andrew seděl na mé posteli, v očích, které vyzařovaly zvláštní zelené světlo, měl vážný výraz a se zaujetím si mne prohlížel. Vzápětí se však na mne usmál.
„Dobré ráno, mladíku, jak je vám?“zeptal se a namazal mi paže nějakou hojivou mastí, vonící ostře po bylinách a hlíně a po níž se mé rány téměř zázračně zacelovaly. Jeho melodický hlas mě příjemně uklidňoval, jen jsem stále nemohl pochopit, jak je možné, že se u mne vždy tak náhle objeví, aniž bych ho slyšel otevřít dveře, a stejně záhadně ode mne také odcházel.
„Už je mi mnohem lépe, pane. Jak dlouho zde budu ještě takhle uvězněn? Přivítal bych konečně koupel…“ pohledem jsem ukázal na své nohy a konečky prstů se váhavě dotknul svého obvázaného obličeje. Na chvíli zvážněl a pak mi odpověděl.
„Příliš spěcháte, nohy by už mohly být v pořádku. Ale co se týče vaší tváře…oheň byl velmi nemilosrdný, obávám se, že je ještě příliš brzy, nejste na to připraven…“
„Připraven na co? A také jste mi doposud neodpověděl, kde to vlastně jsem, kde je můj otec, Mary, a moje milovaná Camilla? A proč nemohu odejít domů?“ rozkřičel jsem se rozhořčeně.
„Uklidněte se, mladíku, projevujete podivnou vděčnost za to, že jste …naživu….jste v mém sídle, uprostřed lesů poblíž Malmesbury, jen pár mil od vašeho rodného domu. Mám však obavy, že vrátit se tam už nemůžete…“
„Proč? Řeknete mi to už konečně?“ vykřikl jsem a pevně jej chytl za paži.
Jemně se vyprostil z mého sevření a řekl bezbarvým hlasem.
„Protože právě včera vás prohlásili za mrtvého…pro ně už nežijete…“
Bezmezná hrůza zachvátila mou mysl. To přece není možné! Jak mohu být pro ně mrtvý, když nemají mé tělo?? Zalapal jsem po dechu a zoufale pohlédl na svého podivného zachránce, hlas se mi však zadrhnul v hrdle.
„Budete se s tím muset smířit, nikdo by ani neuvěřil, že z toho děsivého hořícího pekla mohl někdo vyváznout, v takovém žáru shoří vše živé na popel…“

Temně mi hučelo v uších, tato skutečnost byla tak strašná, že jsem odmítal ji přijmout.
„Ne…ne! To nemůže být pravda! Jak vůbec tohle víte? Jistě existuje nějaký způsob, jak jim dokázat, že žiji…nevěřím Vám!“ vykřikl jsem chraplavě.
Jeho oči se zlostně zaleskly, opět jako by v nich probleskl ten podivný jasně zelený třpyt.
„Jak chcete, mladíku, ale není to možné, sám se o tom určitě brzy přesvědčíte. Nyní si vezměte lék, už je čas.“ řekl chladně.
Otřásl jsem se, zdálo se mi, že čte mé myšlenky.
Opět jsem musel polknout tu odpornou hnědou tekutinu, poprvé jsem si všimnul, že nádobka je popsána nějakým podivným obrázkovým písmem, stejným jako jsem viděl u nás doma na jedné starobylé váze, pocházející z dalekého Egypta. Náhle mou mysl opět začalo obestírat to podivné opojení. Když jsem upadal smířeně do dřímoty, ucítil jsem slabé bodnutí v loketní jamce na své druhé paži, než se mi úplně zavřela víčka, stačil jsem ještě odevzdaně zašeptat.
„Možná máte pravdu…ale to vaše mladíku už laskavě vynechejte…mé jméno je přece Samuel…“

Opět mne přemohl ten opojný hluboký spánek, v němž mne zase pronásledovaly ty podivné a tajemné sny…brodil jsem se po kolena horkým pískem, který nepříjemně vířil a oslepoval mé oči, najednou jsem se propadl do nějaké jámy, chvíli jsem bezmocně padal a zoufale mával rukama kolem sebe, pak jsem dopadl na dno jakési kobky, jejíž zdi zdobily zvláštní kresby, lemované opět tím písmem, které jsem již znal a v níž bylo spousta zlatých předmětů, truhlic, starobylých sarkofágů a podivných soch…
Jedna z nich byla bronzová kočka, její hlava mi něco připomínala…můj ztracený amulet...