Hudba noci

Následujícího dne na Johna již v sále pro hosty netrpělivě čekal William Morgan,krátce se pozdravili a pak usedli do křesel. Lord jej nedůvěřivě pozoroval.
„Přináším Vám nejnovější poznatky, sire, po konzultaci se svými kolegy dospěli jsme jednoznačně k závěru, který jsem Vám již včera naznačil, jistě jste také v poslední době slyšel o množících se případech podivných zranění lidí a zvířat, pohybujících se ve zdejších lesích. Jako zatvrzelý realista nejsem sice příliš nadšeným zastáncem nadpřirozených jevů, ale domnívám se, že v tomto případě budu muset od svých názorů poněkud ustoupit...ehm...Vaši zesnulou ženu zřejmě napadl tvor, o jehož existenci již mnohokrát byly vzneseny určité pochyby, ale zjevně existuje. Něco mi však říká, že tajemství našeho nepřítele je ale jiné, než uvádí knihy. Těžko mohu soudit, jakým způsobem jej lze zničit... Pokud je však to, co se píše, alespoň částečně pravda, musíme začít bohužel u Vaší ženy. Je nutné se přesvědčit, jestli ji nestáhl s sebou až na dno věčného utrpení.“
John se zarazil a odpověděl poněkud úsečně.
„Co tím myslíte, začít u mé ženy? To je naprosto absurdní! Nevěřím pověrám ani všem těm nesmyslným báchorkám, a vy mne opravdu překvapujete! Chci jí dopřát klidný odpočinek, nedovolím, abyste s ní prováděl jakékoliv pokusy! To opravdu ne!“
„Uklidněte se, prosím, to skutečně nemám v úmyslu, jen mi stále vrtá hlavou, co jste mi prve vyprávěl…ta podivná černá kočka, tajemné rozhovory Elizabeth s neviditelnou bytostí a její bezmezný strach…skutečně to vypadá, že na ni zřejmě naléhal, aby se mu vzdala, přijala jeho úděl, vzdala se i svého dítěte, podle všeho odmítla, nasvědčují tomu již téměř zhojené ranky na hrdle. Jako by započal a nedokončil své dílo, otrávil její krev a zničil její duši, za trest musela zřejmě zemřít…a v tomhle bych chtěl mít opravdu jistotu. Je tady totiž ještě Váš syn, který může být ohrožen, opatrnost bude jistě na místě.“
„Tohle přece nemůžete myslet vážně! Co mi to tu vlastně povídáte? Nechcete snad po mně, abych ještě nakonec začal věřit na vampýry?“ vykřikl John rozhořčeně.
„Věřte mi, je to vše také proti mému přesvědčení, ale snad to je pro mne jakási výzva, která mé domněnky vyvrátí, nebo mne v nich naopak utvrdí.
Může to být i nějaké zvíře, jistě jste už slyšel o prazvláštních cizokrajných netopýrech, sajících lidskou krev, ale o tom, že se jedná právě o tohle, silně pochybuji...Zkusíme pro začátek ochránit pozůstatky Vaší ženy určitými, ehm...jak bych tak řekl...relikviemi, o kterých se píše v knihách. A ještě něco, mějte vždy po ruce pušku nabitou stříbrnými náboji, myslím, že to nebude na škodu…“
John jen zakroutil hlavou a chvíli doktora pozoroval zamlženýma očima, ale nakonec odevzdaně souhlasil, připadalo mu to sice vše nesmyslné a směšné, ale William nevypadal, že by snad jakkoliv žertoval.

Vše bylo později vykonáno, jak bylo domluveno. Zpočátku se zdálo, že konečně nastal dlouho očekávaný klid, ale jednoho dne v noci Johna probudil zděšený výkřik chůvy Mary. Jak nejrychleji mohl, doběhl do dětského pokoje, cestou stačil ještě popadnout pušku, kterou měl nachystanou dle Williamovy rady. Když vstoupil na práh pokoje, uviděl ji……ten velký černý přízrak, který již znal...krčila se v příšeří pokoje a pozorovala jej pronikavýma zelenýma očima, jako by jej uhranula, skoro se nemohl pohnout z místa, pak divoce vyprskla a vycenila své neuvěřitelně velké a ostré zuby, nahrbila se a chystala se vyskočit na okno.
Probral se z ustrnutí a vystřelil, i přesto se jí ale podařilo utéci, přiskočil tedy k oknu a střelil ještě jednou. Ze zahrady však místo očekávaného zvířecího zakvílení uslyšel něco jako děsivý lidský výkřik. Třásly se mu rozrušením ruce, odložil pušku a rychle přistoupil ke kolébce, Samuel však už klidně oddychoval, jen na pravé tvářičce se mu chvěla malá kapička krve. Prohlédl ho, ale nevšiml si na něm žádného viditelného zranění.
„Co se stalo, Mary?" Celá se chvěla, objal ji a snažil se ji uklidnit.
„Bylo to hrozné, pane, slyšela jsem chlapce plakat, a tak jsem spěchala se podívat,co se děje…ach ještě nyní se z toho nemohu vzpamatovat...seděla na peřince přímo na dítěti a jako by zachytávala jeho dech, hrozně jsem se polekala!“ John se zamyslel a pak konstatoval.
„Zdá se, že jsem to zvíře zasáhnul, snad již bude konečně klid.“
Přistoupil k oknu, setřel z rámu pár neuvěřitelně tmavých krvavých skvrn a pevně je zavřel.

…Ve ztemnělé zahradě chvíli ležela ve vysoké trávě a olizovala si vztekle hlubokou ránu, měsíc byl ukrytý za mraky a v černé tmě ostře zářily jen její oči.
Stříbrná střela pálila jako oheň a brala jí veškerou sílu, ochromila její vůli.
Náhle se v obrovské křeči prohnula a po několika záchvěvech se začaly její končetiny prodlužovat a srst ztrácet…za chvíli ležela v trávě zkroucená mužská postava…uvědomil si, že tomuhle místu se bude muset zřejmě na nějaký čas vyhnout, nehodlal se však tak snadno vzdát, vábivé volání jeho krve bylo velmi silné, nemohl mu odolat, ještě ale bylo příliš brzy, dosud nenastal ten správný čas... s bolestným stenem se pomalu zvednul a potom potácivě zmizel v tmavém lese...

O pět let později….

Slunce již pomalu končilo svou denní pouť a barvilo mraky do šedorůžova. Mary Doneganová znepokojeně pobíhala po zahradě a hledala malého Samuela. Kde jen může být? Prošla již spoustou rodin, ale dítě jako bylo tohle, dosud nepoznala. Něžné, oddaně milující, neskutečně bystré a nadané, ale také velmi zvláštní, s nadpozemsky krásnou mramorově bledou pletí. Jeho temně zelené oči ji vždy sledovaly s neobyčejnou kočičí ostražitostí, občas v nich zahlédla podivný jiskřivý třpyt, jako by do nich z nočního nebe spadly dvě zbloudilé hvězdy. Byl velmi zvídavý a učenlivý, když mu poprvé donesla malou flétnu a naučila jej na ní zahrát první tóny, jeho nadšení nebralo konce. Sedával pak často na zahradě v trávě, jako maličký bůžek Pan, vítr si lehce pohrával s jeho vlnitými ebenovými vlásky a vzduchem se nesly líbezné melodie, které ani sama neznala.
Pokaždé ji překvapil, když se před ní takřka neslyšně objevil, miloval veškerá zvířata, která vůbec existovala, nejvíce však kočky. Všechna jej odevzdaně poslouchala, jako by je snad něčím ovládal.
V jeho útlém věku to bylo opravdu velmi podivné.
Samuel k ní od svého narození velmi přilnul, každý večer ji pevně držel za ruku, dokud neusnul, jako by se něčeho bál, vždy hodinu před půlnoci se jej zmocňoval zvláštní neklid. Nedokázala určit příčinu, ale trpělivě jej střežila.
V tomhle domě byla velmi spokojená, na každém kroku se setkávala se vstřícností a milým chováním, velmi se sblížila i s Johnem, snad to byl Samuel, kdo je spojoval, kdoví. Nechtěla však, aby jejich vztah došel příliš daleko, ne nadarmo jí kdysi její matka kladla na srdce, že panská láska se zajíci skáče.

Po chvíli došla až na konec rozlehlé zahrady, kde se ve stínu mohutných cypříšů na břehu nevelkého jezírka nacházela velká hrobka rodiny Hamingtonů.
Konečně uslyšela jeho melodický hlásek, prozpěvoval si nějakou píseň, kterou vůbec neznala, s hrůzou zjistila, že se ozývá právě odtamtud…jak však dokázal otevřít ty obrovské těžké dveře?
Vešla dovnitř a uviděla jej, jak sbírá ze země a náhrobní desky vše, co zde po celá zůstalo netknuto.
„Copak to děláš, Samueli?“ Zeptala se opatrně a přistoupila k němu blíž. Zarazil se a udiveně na ni pohlédl.
„Přála si to ta paní, která za mnou včera v noci přišla…říkala, že to musím udělat, aby i nadále mohla být v mé blízkosti a chránit mne…“ řekl nevinně.
„Chránit tě? Mary se vyděsila, sklonila se k němu a vzala jej za ruce.
„Miláčku, jaká paní, pověz mi to prosím...“
„No přece ta v bílých šatech, občas v noci si se mnou povídá a učí mne zpívat…je moc hodná, ale vždy odežene tu krásnou černou kočku, která si chce se mnou hrát, proto v noci pláču…“
Mary téměř hrůzou vyschlo v hrdle, vzala jej raději do náruče a odnesla domů.
Když to vše později vylíčila lordu Hamingtonovi, nechtěl tomu uvěřit.
Trval na tom, aby chlapce důkladně prohlédla, oddechl si, když mu sdělila, že na něm nenašla ani sebemenší poranění.
Něco podivného se dělo a velmi jej to znepokojovalo……

Večer, když před spaním houpal Samuela na klíně, byl překvapen jeho zvláštní otázkou.
„Také slyšíš myšky, jak chodí a škrábou ve sklepení? Slyším je tak dobře, jako by byly vedle mne…často se jich i bojím…“ a zahleděl se otci zkoumavě do očí.
„Ne, to opravdu neslyším, pověz mi ale raději něco o té paní, která tě v noci navštěvuje, hm?“
Samuel však odmítavě zavrtěl hlavou.
„Nemůžu, zlobila by se, slíbil jsem jí, že to nikomu neřeknu…“ a provinile si skousnul rtíky. John jej starostlivě přitisknul k sobě. Miloval toho chlapce s nadpozemsky roztomilou tváří, ačkoliv byl tolik odlišný od ostatních dětí a nepodobal se ani jemu, ani své matce, ani nikomu, koho kdy znal.
Proto následujícího dne přikázal Herbertovi, aby v hrobce uvedl vše do původního stavu a vstupní dveře zajistil velkým mosazným křížem. Té noci se rozhodl vynechat za svých záměrů Williama, vzít vše do vlastních rukou a sám hlídat u malého Samuela. Usadil se pohodlně v křesle a za chvíli jej přemohla dřímota. Později jej probudil povědomý mrazivý chlad a slabé chlapcovo naříkání. Probral se a upřeně se snažil proniknout tmou.
Měsíc náhle vyšel z mraků a v záři jeho stříbřitých paprsků se poblíž okna najednou objevila bílá ženská postava. John pouze vytřeštil oči a vydechnul…..Elizabeth?...obrysy jejího těla jakoby se rozplývaly v mlžném oparu.
Plaše se usmála a její hlas zněl jako tiché šumění deště.
„Ano můj milý, jsem to já, přišla jsem ti pomoci s ochranou mého syna. Vidím, že sám na to nestačíš.
Avšak je to pro mne velmi bolestné a obtížné…řekla vyčítavě a pomalu k němu přistoupila.
Jako omámený a se slzami v očích vnímal její mlhavou přítomnost. Přiblížila svou bílou tvář k jeho a on zavřel oči v rozechvělém očekávání, ucítil však jen slabý chladivý závan vzduchu.
Zadívala se lačně na pulsující tepnu na jeho krku, ale ovládla se, John musel zůstat naživu, už kvůli jejímu dítěti.
„Ale jak je to možné, že jsi tady a mluvíš se mnou?
A před čím ho musím chránit?“ Zeptal se John bezradně.
Ovládla ho mrazivá hrůza a na chvíli zauvažoval, zda Herbert opravdu provedl vše, oč ho žádal.
Jen povzdechla a napřímila se. Jako by četla jeho myšlenky.
„Jen má mateřská láska, která je silnější než smrt, mi dovoluje se k němu takto přiblížit, navzdory všemu, co proti tomu děláš…“
„A proč až nyní? Po téměř pěti letech?“
„Protože JEHO moc sílí, a Samuel je právě ve věku, kdy je schopen ji nejlépe přijmout, bude nyní neustále v jeho přítomnosti, aby mu předal všechny své schopnosti, víc než kdy jindy…slyší volání své krve a touží jej získat jen pro sebe….“
John nevěřícně zakroutil hlavou. Tohle přece nemůže být pravda!
„Ano, drahý, přijmi tuto skutečnost, ač je pro tebe jakkoliv bolestná, jistě sis už stačil všimnout, že to, jak se Samuel projevuje, není darem od Boha…přesto doufám, že mi odpustíš, neboť vím, že jej velmi miluješ, tak jako jsi miloval mne…Naopak má moc již slábne, nevím, jak dlouho to ještě potrvá, má smrt Andrewovi nestačí, stále mne pronásleduje. Dám ti něco, co před ním mého syna spolehlivě ochrání. Zapomeň na osvědčené lidské modly, to na něj nepůsobí, jeho tajemství nesmrtelnosti sahá až do velmi dávných věků….“
A podala mu zvláštní amulet na zlaté stužce, popsané drobnými hieroglyfy. Byl to ametyst, který měl dokonalý tvar malé kočičí hlavy. Poté se ještě v jejích bílých rukou něco zalesklo.
„Vezmi si také pro něj tento prsten, jeho ozdoba je pradávným symbolem života. Možná jej někdy bude potřebovat. Neptej se mne, odkud to všechno mám, mnohé bys nepochopil…“
John přistoupil k posteli, přidal prsten na stužku k amuletu a vše opatrně zavěsil spícímu chlapci kolem krku. Elizabeth pak tiše pokračovala.
„Amulet je velmi vzácná věc, nazývaná –strážce- a získaná před dávnými lety z hrobky faraona… Musí ho stále nosit, dbej na to. Před tímhle JEHO moc nemá šanci, stejně jako před…“nestačila domluvit, protože náhle se to stalo.
Místností zazněl nenávistný tlumený hlas.
„Jak se jen opovažuješ prozrazovat mé tajemství?“
Z kouta pokoje se pak vynořil temný přízrak.
Jako by se zrodila ze stínu. Veliká černá kočka.
Vydala příšerný hrdelní skřek a vrhla se na Elizabeth.
John jen pak vyděšeně pozoroval, jak Elizabeth zoufale a nelidsky vykřikla, a pak se její křehká postava rozplynula v šeru. Téměř neslyšně ještě zaznělo její sbohem…
Začal si uvědomovat smysl toho, co mu přede chvílí řekla…..Samuel není můj syn!
Ano, mnohokrát se jej zmocnily pochybnosti, ale až nyní poznal hořkost kruté pravdy. Bylo to ubíjející, ale rozhodnul se tomu nepoddat, v naději, že chlapec bude nyní v bezpečí.
Tu se kočka vymrštila, obrovskou silou jej povalila na zem a zaťala mu do hrudi své ostré drápy.
Pak už jen sledoval hrůzné zeleně zářící kočičí oči, které jej zblízka pozorovaly a hypnotizovaly.
Sevřelo se mu úzkostí hrdlo, téměř nemohl dýchat, stačil ještě zaslechnout úpěnlivé Samuelovo volání a pláč…..pak ucítil silné a bolestivé šumění v uších a za chvíli jej obklopila milosrdná tma….