Večírek

Jedna lehce morbidní povídka. Na svoji obhajobu chci uvést, že jde o dílko na zadané téma. Takže omluva předem.
» autorka: Erma
Je už po půlnoci, zase přijdu pozdě. Kašlu na to, nejsem královna, abych musela vlastnit tuhle ctnost a dorazit všude včas. Měsíc v úplňku září jak rybí oko a to nemám ráda. V tomhle světle, je vidět jako ve dne. Není vůbec nic pěkného dívat se do špinavých a zdevastovaných xichtů společnosti na večírku, kam jsem se vypravila. Navíc určitě smrdí jak stádo hyen, ale to mě netrápí. O čich jsem přišla. Jsem tu sice jediná, která dodržuje hygienu, přesto si žádné iluze o tom, jak voním já, nedělám.

Míjím příbytek Navarrů, gotický palác v menším provedení, a málem se srazím s hraběnkou. Stojí mi v cestě. Já nemíním uhnout a ona taky ne. Nepodělám z toho, že dáma je upír. Stejně vypadá jak stará šlapka, která už je víc na nohou než na zádech. Kdysi bílou paruku, má nasazenou nakřivo, její líčení je směšně tragické. Aby ne. Maluje se chudinka poslepu. Nebýt to taková mrcha nafoukaná, půjčila bych jí svoje zrcadlo. Pak mi dojde, že by jí to bylo platné jak mě zimník, protože upíři v něm stejně nic nevidí. Vypadá jak karikatura od mizerného malíře.

„Uhni, mrtvolo,“ procedí šišlavě mezi třemi zuby, co jí ještě v hubě zůstaly. Špičák na sosání má už jen jeden, žlutý a děravý i tam, kde by díry být neměly.
„Nebo co?“ zabodnu do ní své jediné oko, které už sice nemrká, ale pořád má víčko nahoře a vidí. „Je ti líto, že máš ještě tři zuby? O ten cucací bys přišla asi nerada, že jo?“
„Hnuse,“ sykne a uvolní mi cestu. Tahle chcípající, směšná upírka mě naštvat nemůže.

Jejich éra končí. Lidská krev je plná antibiotik a cytostatik a ty nezabíjí jen lidi, ale i je. Což je pro mě, jako normální mrtvolu, docela dobrá zpráva. Je to banda nafoukaných skoromrtvol, které v zoufalství odchytávají i potulné psy a kočky. A zvířata já mám ráda. Je jim to houby platné, protože psi žerou maso a to je taky nacpané prášky a růstovými hormony k tomu. Po nich upíři rostou jak divý a polorozpadlé rakve jsou jim malé. Děravé střechy honosných hrobek, světlo a sluneční svit jimi pronikající, je expresní jízdenkou na rychlou cestu mezi nás. Horší potupa je potkat nemůže. Najednou sdílí prostor s tou mrtvou verbeží (tedy námi), a my jim pobyt v naší společnosti náležitě osladíme. Jsou přiděleni k úklidovým četám a jako donášková služba. O tom, že by byli zváni na akce a párty, si mohou nechat zdát.

Přidávám do kroku. Márnice je vyzdobená, plná květin a čerstvých věnců, svíčky osvětlují prostor žlutavým světlem. Jako by nestačilo světlo toho rybího oka na nebi. Na stole víno, ovoce a pár grilovaných kuřat. To pro ty, co ještě mají dost masa na těle i v něm. Těm nehrozí, že jimi sousto projede jak potrubím. Pro skeleťáky pohoštění není, ale jim to jedno. Když nemáš jazyk a žaludek, tak jsi v pohodě.

„Dáma ráčila dorazit,“ ironicky mě uvítal Igor, nikým nevolený šéf tohohle krchova. Pokyne mi rukou na volné místo v rozvrzaném křesle vedle něj. Galantně nalije z velké konve červené víno do skleněného poháru. Škoda, že sice ocením chuť, ale namazat se už nenamažu. Prostě spojení chuťových buněk a mozku je v háji. Být mladá a zachovalá má své výhody všude, i tady.

„To vypadá, že jste vybrali opatovu hrobku.“ Ne, že by mě zajímalo, koho okradli, říkám to jen tak, aby řeč nestála. Kývne a pozvedne pohár.
„Kde máš druhou ruku?“ ještě minule měl obě, sice je nepotřeboval, ale měl.
„Nechal jsem ji doma, ať si holka odpočine.“ Odfrkne nepřívětivě. Nic neříkám, vím, že tohle mě čeká taky. Ale zase mě utěšuje, že až to všechno zbytečné maso opadá, tak se skelet spojí. A budu běhat jako srnka. Neptejte se mě, jak to funguje, já to nevím. Jen ten přechod do skeletu je dost nepříjemný. Rozesměje mě skeleťák Alfons: „Miluji jablka.“ Zakousne se do něj svým dokonalým chrupem. Kde myslíte, že to uhryznuté jablko skončí? Mihne se mezi žebry a skončí pod stolem.

„Tak vám ho vedu,“ do márnice vstoupila skeleťačka Máňa s bledým mládencem. Krásný jak Brad Pit zamlada, vyděšený jak právě znásilňovaná panna.
„Vítej, přišel jsi právě včas, večírek začíná.“ Zahlaholil Igor a svou jedinou rukou dá pokyn kapele v rohu.

„The Revival Beatles“ zahajuje večírek všemi oblíbenou Yesterday. Skeleťáci se dali do tance a prostor vyhrazený pro tanec se začal naplňovat. Kapela přitvrdí. Jedou rock and roll a musím uznat, že jim to jde. Andula Kecka (pořád žvaní) se pokouší o twist. Je na tom o něco hůř než Igor, v zápalu tance si přesto všimne, že jí upadla půlka zadnice. Odkopne ji do kouta a jede dál jak motorová pila.

„Jak se jmenuješ?“ ptám se mladíka, sedícího vyděšeně vedle Máni, která z něj nemůže spustit oční důlky. Ani se jí ani nedivím. Nic mu ještě nechybí a je to fakt krásný kluk.
„Richard,“ nesměle sklopil oči. Budu o něm přemýšlet.
„Máňo, nalij mu a neciv na něj, je z tebe celý nervózní.“ Vytrhla jsem ji ze snění. „Kdybys měla aspoň oči. Tím co ti z nich zbylo, ho neohromíš.“
„Máš recht, život je někdy sviňa.“ Konstatuje smutně.

Kapela spustí „Sweet Sexteen“, a na parketu není k hnutí.
„Pojď si trsnout, krásko,“ Igor se zvedl a galantně mi nabídl zbývající paži. Ten křupan se občas umí chovat. Než jsem stačila vstát, rozlétly se dveře márnice, a v nich stál opat. Jeho obrovský pupek je zaplňoval skoro celé. Za ním nejméně pět mnichů s klacky v rukou.

„Chásko zlodějská, mrtvolácká verbeži, za tohle zaplatíte vlastní krví. Kosti vám polámu a naházím do žumpy.“ zařval. Kapela ztichla. Igor se ani nenamáhal stůl obejít a v mžiku se valil jeho středem k opatovi.
„Ty vypatlaný upíří blboune, jestli tu někdo má nějakou krev, tak my to nejsme. Zato z tebe jí ještě trochu vyteče, dej si fofrem čelem vzad a odchod.“ Zvedl ruku, sevřel ji v pěst a praštil opata po palici. Ve vzteku si ani nevšiml, že mu nejdřív upadla pěst a v zápětí se poroučel zbytek ruky. Pahýl sklouzl po opatově pupku, jak dítě po tobogánu. Opat zavrávoral a zařval: „Na ně, na mrtvoláky špinavý.“

Vypukla vřava. Protože jsem dáma, a ty jak je známo, se zásadně neperou, vylezla jsem na stůl a pozorovala, jak se bitva vyvíjí. Opat nepodcenil sílu mrtvoláků, moc jí neměli, ale jejich počet a odhodlání bojovat neodhadl. Igor kopal, kam se trefil, ale já viděla, že už je velmi opatrný. Nějak se musel dostat domů. Bez nohou by to byl problém.

Vrahoun Honza skočil opatovi na záda a snažil se mu rezavými příborovým nožem podříznout krk. Pižlal, seč mu síly stačily, a když už se zdálo, že by akce mohla být úspěšná, dostal od mnicha zezadu ránu klackem. Honzovi odletěla palice někam do kouta. Než hlava dopadla, srdnatá Máňa zabořila do opatova pupku nohu od dubové lavice. Jen ten nahoře ví, jak k ní přišla. Chránila si svého Richarda, na Igora i Honzu kašlala. Hranol projel opatem, jak vlak tunelem. Obrovské opatovo břicho explodovalo. Ještě, že můj čich již dávno nefungoval. Padl na záda a začal ječet bolestí, hotové podsvinče na porážce. Zoufale se snažil vyhrabat na nohy. Marně. To by jeden neřekl, že upíry může něco bolet.

Teď ovšem měli mniši rázem jiné starosti, než ukradené víno a jídlo. Museli dostat opata a sebe do jeho hrobky, skončit mezi námi mrtvoláky nebyla zrovna vyhlídka, která by je lákala. Svítání by to zařídilo rychle. Odtáhnout sto padesát kilo, to už chtělo nějaké, zatraceně dobré logistické řešení. Rvačka skončila tak rychle, jak začala. Řvali jsme smíchy. Pohled na námahou hekající mnichy, jak koulí naříkajícího opata jako bečku piva do úkrytu v jeho hrobce, byla bezesporu nejzábavnější část večírku.

„Nemohla bys mi najít ruku?“ jen Igor měl po náladě. Pěst jsem našla pod stolem a zbytek, značně poničený, mezi dveřmi márnice.
„Nacpi mi to do kapes a koukej posbírat všechno.“ Byl to šéf, i když trochu pochroumaný.
Hlava vrahouna Honzíka, ležící v koutě, se hlasitě dožadovala okamžité záchrany. Vždy ochotná Máňa mu ji donesla k tělu a strčila pod rozpadající se košili: „Neboj, dovedeme tě domů Honzíku.“

Skeleťáci horečnatě hledali svoje kosti. Dva z nich se zuřivě hádali o jednu hlavu. Spor ukončil bubeník, který našel chybějící hlavu v bubnu, ve snaze nástroj opravit. Kapela vyšla z rvačky nejlépe. Byla nejdál od vchodu, a chránili si nástroje. Na rvačku kašlali. Máňa zase zasedla k Richardovi, pařát mu položila něžně kolem ramen. Byla spokojená, jak si dokázala svůj idol ochránit. Ten jen vytřeštěně zíral a snažil se nepohnout.
Já jen doufala, že se Máňa nepokusí ho líbat. Chudák kluk. Na druhou stranu, ať si zvyká, ani tady není život peříčko.

Že večírek skončil, nepochyboval nikdo. Igor by vzteky vraždil, kdyby bylo co. Takhle bezmocný jen otráveně určil uklízecí četu. Z upíráků, jak jinak. Jako šéfovou a kontrolora zametačů stop ustanovil Máňu. Ta chvíli váhala mezi funkcí a láskou. Máňa je ambiciózní, pérovat upíráky je pro ni extra potěšení, takže zvítězila funkce. Tím zároveň zažehnala hádku s Igorem. Toho jsem využila já.

Vzala jsem Richarda, pod zatím ještě pevnou paži, a vlahou nocí jsme kráčeli k domovu. K mému štěstí jsme téměř sousedi. Cestou se uvolnil. Přeci jen, vypadám o dost lépe než Máňa. Přednesl mi jednu ze svých posledních básní s tím, že mi ji věnuje.

Na obzoru se rýsovala láska.
Tipů: 15
» 18.09.14
» komentářů: 9
» čteno: 1041(22)
» posláno: 0


» 18.09.2014 - 23:56
mile morbidní. :) ST
» 19.09.2014 - 11:39
Kajuta: Tak, že moc děkuji :-). Jen jsem měla strach, že se mi vyčte, že mi není nic svaté. Je, jen toho je málo :-)).
» 19.09.2014 - 20:20
Tak jsem se konečně časově dokutálela k přečtení tvé povídky a nelituju, sedla mi báječně, pobavila jsem se, neb upíři jsou i mí oblíbenci... ;-)) vtipně napsáno, mám ráda veselé horory... ;-))
a upadlá zadnice mě hodně rozchechtala... a žulím se až do konce :-)))
děkuji za ulehčení jinak fakt hororového dne...
Skvělé!
ST+Z
» 19.09.2014 - 20:24
Lilith: Tak to jsem moc ráda, já jsem prostě děsná, ale smutku je na světě už beztak dost, tak proč přispívat. A prý smích léči, a pokud se někdo zasměje je to pro mě odměna. Díky moc :-)))).
» 23.09.2014 - 22:52
TAk jsem se docala slušně pobavil :-)) děkuji
» 23.09.2014 - 23:15
I já děkuji a jsem ráda, že jsem nenudila a pobavila tě, jiný účel tahle "povídka" neměla ?:)).
» 24.09.2014 - 15:16
Nevím jaké bylo zadané téma, ale zhostila ses ho bravurně. Pěkný příběh :) ST
» 24.09.2014 - 19:16
AMG: Díky za zastavení, hororová povídka. Jen, já je vůbec nemusím, tak jsem to pojala takto, no :-).
» 11.09.2015 - 14:16
ta je ale skvěle napsaná :)) a jo, je morbidní, ale já se při čtení usmívala.. některé pasáže mi přišly vtipné :))

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Nemám ráda reklamy | Následující: Teorie relativity času
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
nováčci
intuista
narozeniny
Gándhí [8]


© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.