Nemám ráda reklamy

Reklamy. Útočí na nás všude, z bildboardů ve městech, na vesnických cestách i na dálnicích. Lezou bezostyšně do našich domovů, počínaje poštovní schránkou, přes denní tisk, časopisy, vysílání v rádiu a televizí konče. Nezvané hosty můžete vyhodit, nebo je vůbec nevpustit, ale reklamě neuniknete. Už dávno neplatí „můj dům, můj hrad“. Jsou horší než štěnice, od těch vám pomůže deratizér. Od reklam? Vyhodit rádio i televizi, zrušit předplatné tisku, zaházet okna hnojem a nevycházet? To poslední dost dobře nejde.

S poštovní schránkou je to jednoduché: Ač mám na schránce „Nevhazujte reklamy“ je mi to houby platné. Oni vhazují a já automaticky vyhazuji. Že se mezi stohy vyhozených reklam, sem tam, připlete nějaký dopis je můj problém. Naštěstí dopisy úřední, jsou většinou posílány doporučeně. Tak se snad o případné exekuci, nebo zprávy z Katastrálního úřadu, že mi někdo prodal barák bez mého vědomí, snad dozvím včas.

Jistě, mě nikdo nenutí dívat se na televizi, ale kdo z nás ji nezapne? Je pár zásadových a charakterních jedinců, kteří se obejdou, ale já bohužel mezi ně nepatřím. Já prostě musím vidět zprávy, baví mě dívat se na dokumenty a občas na film, který jsem sice už viděla, ale je to tak dávno, že si to už moc nepamatuji. Vzácně dávají premiéru, na kterou jsem chtěla jít do kina a nešla. Také období chřipek a zlomených nohou, mi poněkud zkrátí čas, nedobrovolně strávený v pelechu. Číst se pořád nedá.

Tak se dívám a zuřím. Ovladač držím pevně v ruce, připravena reklamu okamžitě přepnout. Ale ouha. Přepínám stanice a reklamy jsou všude. Nevím, jestli se postihují kartelové dohody týkající se reklam. Asi ne. Mám pocit, hraničící s jistotou, že jsou stanice domluveny na stejný čas. Přepínám, přepínám a pak to vzdám. Došla mi pára, bolí mě ukazováček od tlačítka.

A tak vidím rozevláté, husté, vlnité, ve Photoshopu nablýskané vlasy, jaké budete zaručeně mít, když použijete šampón značky X. Modelka hází vlnami, statný mladík na ni obdivně zírá, a já jsem vzteky bez sebe: „Ty Náno, tobě na tyhle vlasy stačí mýdlo s Jelenem a trochu octa.“ Vím, o čem mluvím, majíc vlasy po mém skoro plešatém tatínkovi. Na mé vlasy ještě šampon nevymysleli, tak co mě otravují.

Vidím spokojenou rodinku, všichni krásní, upravení, šťastní, sedí kolem stolu v kuchyni dvaadvacátého století, kterak hýkají blahem nad talířem polévky z pytlíku. Tohle předhodit svému muži, tak si jde najít mladší a schopnější hospodyni.

K nezaplacení je reklama na „bílá ještě bělejší“. Uráží mě, že já stará hospodyně s novou automatickou pračkou, ať dělám, co dělám, mám prádlo jen bílé. Jsou skvrny, které bych odstranila jen hodně ostrými nůžkami. Ani ten růžový zázrak mi nepomohl. Dělají ze mě neschopného blbce a špindíru.

Další mi ukazuje, jak z hadru, který vypadá, že byl zakoupen v podřadném sekáči, vyrobit hadr jako z módního salónu. Vytahaná fazóna se vrátí do stavu při zakoupení, a barva září jak neonový poutač nad nevěstincem. To vše díky úžasnému pracímu prostředku. Tomu může věřit jen retardovaný jedinec.

Reklama na Jar je na trestní oznámení pro podvod: Prý vydrží až do důchodu, a ještě vám mimo dokonale umytého nádobí, zabaví na celé odpoledne dítě bublinkami. Navíc vám udělá tak dokonalou manikúru, že dítě přestanou bavit bublinky a žasne jak má maminka jemné a krásné ručičky. Kdo někdy s tímhle „zázrakem“ přišel do styku bez rukavic, ví své.

Další stovky reklam chtějí stůj co stůj připravit plastické chirurgy o jejich lukrativní výdělky. Koupit a namazat „protože vy za to stojíte“. A ejhle vrásky v háji, zářivá, čistá pleť bez poskvrnky. Když se to s Photoshopem umí, tak jde všechno. A vy? Právě jste ušetřili za kompletní facelifting, botox a to vše dokonce bez bolesti. Každé ráno koukáte do zrcadla, kdy nastane slibovaný zázrak. Nenastane. Pak už zbývají jen dvě možnosti, šetřit do prasátka na plastiku, nebo se vrátit k osvědčené Induloně, tiše a levně stárnout.

Pominu reklamy na auta všech značek, protože co je pro nás nějakých půl milionů, to nestojí ani za řeč. Když náhodou chcete auto za avizovanou cenu, tak zjistíte, že máte k dispozici volant, čtyři kola, a v tom lepším případě i brzdy. Zbytek, jako klimatizaci, elektrické stahování oken, chytráka co vám pomůže parkovat a jiné „vymoženosti“ si musíte doplatit. A šup, ze tří set padesáti tisíc jste na ceně lehce pod pět set tisíc.

To je jen malý zlomek z toho množství reklam, co se na nás denně valí z každé skulinky. Je úniku? Asi ne, nebo je a já ho neznám. Jen si říkám, že mít ministr propagandy Goebls k dispozici televizi a Photoshop, tak tu druhou světovou Hitler vyhrál.

Proč? Přijďte se podívat do mé skříně s pracími a čisticími prostředky, nebo do šuplíků mého toaletního stolku v koupelně. Asi bych měla podstoupit vyšetření na CT, jestli mám ještě mozek.