Eliška

Jak by měla začít úvaha, ptám se sám sebe.
Tebe se ptát nemohu, už nejsi.
To bude tím.
Čtu všechny ty zaručené zprávy z internetu a tisku. Otevřu i komentáře čtenářů.
Kolik lidí dokáže být soudcem, katem nechápu.
Mít na svědomí život druhého?
Něco málo o tom vím, pomyslím.
Kdysi chtěli referendum pro znovuobnovení trestu smrti a ptali se mě co si o tom myslím.
Souhlasím, odpovím.
Tak to tady podepiš, říkají.
Nemohu, říkám a práva se zříkám.
Přemýšlím nad vraždou Elišky a životem jejího vraha.
Kdy mu možno odpustit a kdy je nutné potrestat.
Přemýšlím nad mírou trestu.
Vrah, v tomto případě, vrahem nechtěl být, přemýšlím.
Možná to o sobě ani nevěděl, co mu činu bude spouštěčem.
Jenže pak to ono přišlo a v něm se cosi probudilo, změnilo a on musel znásilnit zabít.
Že je to strašné dobře vím, hrůzné.
Mám dvě dcery a manželku tak si umím ztrátu představit.
Nechci si to představit.
Nejhorší čin je pro mě ten, kdy přijde o život člověk pro obohacení druhého.
Tento čin je pro mě projevem hrůzně nemocného člověka s tragickým následkem.
Nevím, jaký trest je možné dát nemocnému.
Chápu, že společensky žádané je definitivní vyřazení takového člověka ze společnosti.
Jenže jako člověk si říkám, že nemocného je nutno léčit.
Kdo ví, jaké měl dětství, zda má poškozený mozek, v jakém žil prostředí.
Každý totiž není strůjcem svého štěstí, jak se říká.
Budu Vám vyprávět můj příběh.
Byl jsem na výletu s kamarády a cestou v Rakousku jsem stál za krajnicí a čekal na ně.
A v tom mě srazila spící řidička.
Měl jsem zlomenou pánev, nohy, vnitřní krvácení.
A jsem na vozíku.
A ona po pár dnech za mnou do nemocnice přišla a omluvila se.
Brečela a já zášť vůči ní žádnou necítil. Uklidňoval jsem ji, chápal.
Usnula a málem způsobila smrt.
Byla by vrahem a při tom jen nevěděla, že usne.
Únavy spouštěčem jí byly peníze. Pracovala intenzivně bez potřebného odpočinku.
Mohla tedy únavu spánek předpokládat, mohla méně pracovat, já mohl být v pohodě.
Je to farmaceutka, tím spíš zná tělo.
Výsledek by byl stejný, Eliška i já, by jsme byly mrtví.
Oba naši vrazi byli nemocní?!
Nebyly, jeden chtěl peníze a druhý tělo, prožitek a možná i smrt.
Jeden by dostal trest smrti a druhý dva roky s podmínkou na čtyři roky a zákaz řízení.
Který z trestů je adekvátní?
Ten kdy doktorka pro peníze pracuje tak moc, až není schopna řídit a způsobí smrt?
Anebo to, když nemocný vidí močící dítě a má nutkání ji znásilnit a zabít a nedokáže toto ze svého mozku vytlačit? On z toho má jen chvilkové „potěšení“ a pak svého činu jistě lituje, chce se zabít.
Vím, jednalo se o dítě a společnost jeho hodnotu staví výš.
Jenže, ani já svůj život nedokážu stavět níž, i když společnost to takto předkládá.
Mám ho totiž stejně rád, jako i Eliška jistě měla.
Nenávidím vrahy, všechny ty Staliny, Hitlery, Berdychy, Stodolovi, Roubíčky co chtěli ze smrti druhých mít finanční prospěch.
Tam je totiž možno předpokládat, že člověk svoje činy rozeznává a může plně ovlivnit.
Chce se mi říct, nenávidím vraha Elišky a přitom mohu říct jen, lituji vraha Elišky, že byl tak nemocen.
Nesuďte mé myšlenky, posuďte vy ty své. Zda jste si vždy tak jistí jak na fórech tvrdíte.
Nezávidím morálně smýšlejícím soudcům, kteří musí tyto činy soudit.
Svět je hrůzný i bez našich soudů.
Jsem rád, že nemusím soudit, nechci mít ve svém svědomí pochybnosti.
Jsem tedy zbabělec.
Nevím, možná.