Eva (strach)

I. (strach)

Ještě jsme ani nespatřili světlo a již je nám podsouván názor o něm.
Dokonce není ani jasno o naší existenci, a je vytvářen náš osud.
Je plánován, skládán, přesně definován a utvářen. Smotáván do klubíčka.

Bude to chlapec.
Modré dupačky, gumové autíčko. Mašinka.

Stejně jako naši rodiče a rodiče, rodičů, nemáme možnost žádné volby.
Proč takový chvat?
Proč tolik obav ze svobodné vůle?

Bude to děvče.
Vdá se, narodí se jí děti. Bakelitové nádobíčko. Panenka.

Namítnete mi: „Jaká svobodná vůle u miminka?“
Jak může nemluvně rozhodovat o svém osudu? O své přítomnosti? Ještě tak budoucnosti, časem. Až vyroste. Až bude dokonale vytvarováno konvencemi pro danou společnost.
Až bude jeho volba předem odhadnutelná a jasná.
A může tedy?

Přijdou období vzdoru.
I ony jsou předem předpovězeny a počítá se s nimi.
Nic není ponecháno náhodě..
Ovšem, v té množině existencí se objeví určité procento málo nebo vůbec nepřizpůsobivých. Ale i oni budou dále obrušováni, až splynou nebo skončí na periférii.

A pak je tu dospělý člověk, jenž se může svobodně rozhodnout pro svůj zcenzurovaný život.
Chléb a hry! Chléb a hry! Táhne se dějinami.
A strach.

Strach ze samoty. Bolesti. Bídy.
Miliony strachů v každém srdci jednotlivce, izolované tam uvnitř a překryté bujarou maskou veselí.
Stach z čeho?
Ze života.
V chudých nenávidíme možnost vlastni chudoby. V nemocných nás straší eventualita nemocí a mrtví děsí neznámem a možným zmarem či nekonečnou prázdnotou, která může být absolutně vším.

Je onen strach opravdu naší přirozeností nebo nám byl jenom tehdy, kdysi dávno infikován záměrně a účelně? Daleko před naším početím. Před početím našich předků, přechází s pokolením na pokolení, co nástroj moci.

A pak je tu láska.
Rozmělněná na nepatrné střípky, rozsypané po cestičce dní.
Bratrská, rodičovská, přátelská, milenecká, k umění, ke zvířatům, rostlinám… Neuvěřitelné množství odstínů světlého citu.
Kdo a kdy roztříštil to křišťálové zrcadlo na miliony střepů?
Udělal to záměrně?

„Koho máš radši maminku nebo tatínka?“

Dětská duše je neúprosně masakrována k budoucím manipulacím a ovládání.

„Ten člověk je dobrý.“

Společnost bere rodičům čas, který by měli věnovat péči o své děti. Oni je pak omotají hromadou příkazů a zákazů. Které je sice chrání, ale zároveň tvarují přesně do formy, jež je snadno ovladatelná, plná strachu a paniky.

Je jen jedna láska.
Je přirozeností člověka jako celku a také ho s celkem spojuje.
S láskou pozbývá strachu, protože milujíce život nemůže zemřít. Milujíce lidi není nikdy osamocen. Celistvostí lásky je utvářen a sklouben. Jen skrz lásku ke všemu a všem dokáže milovat sama sebe.
Nemůžeme ji pitvat ani tříštit. Nelze třídit na lidské a lidštější. Bílé a bělejší. Dobré a lepší.
Je jen jedna.



II.

Stála u stromu. Adam se kamsi odporoučel. Možná si zase hraje se lvíčaty.
Trochu se nudila.
Ráno plavala v laguně s delfíny. Pletení věnců ji dávno nebavilo. Znala tu každé stéblo.
Úchvatné scenérie východů a západů slunce. Duhové brány doprovázející příjemné mžení i vánek, který vytvářel šustivé symfonie mezi listím stromů.
A Adam.
Když poprvé otevřela oči uviděla jeho tvář.
Usmíval se.
Připadal jí milý, čímsi tolik blízký.
Zpočátku chodili všude spolu. Seznamoval ji se zvířaty. Lezl do korun stromů pro zvláštní chutné plody, které hýřily všemi barvami. Rozlouskával ořechy.
Bylo to hezké.
Poslouchali mořský příboj a troubili na lastury. Váleli sudy v písku. A v trávě. A z kopce. Zkoušeli to i do kopce.
Byla to pěkná doba.
Nějak se začala vytrácet.
Včera se pokoušeli vylézt na zadní skálu. Evě to nešlo. Spíš ji to nebavilo. Adam se radoval a pobízel ji, ale přišlo jí to hloupé. Proč nemůže na vrcholek prostě dojít po pěšince jako tolikrát před tím?

A nebo ráno.
Chtěla si jít společně zaplavat do laguny. Miluje delfíny. Adam se rozeběhl za zebrami. Mohli k nim jít po tom spolu. Nic by mu to neudělalo jít si s ní zaplavat.
Říká, že je po ránu v laguně chladná voda, raději plave večer.
Eva chodí večer na pahorek pozorovat slunce nořící se do vln. Poslouchá zpěv ptáků a sní.
Teď je tady.
Adam ji říkal aby sem nechodila.
Ono tady taky není nic zajímavého. Palouk a dva stromy. Jeden kvete a na druhém visí červené a zelené koule.
Slunce se šplhá po obloze k nejvyššímu bodu, měla by se schovat někam do stínu, ke studánce je to zpátky pěkný kousek cesty.
Trochu jí bolí nohy.
Vlastně je unavená. Vytahovala slonovi z tlapy trn. Ten trn se sice omlouval, ale nic naplat, zarazil se příliš hluboko a sám vypadnout nedokázal. On na tom tedy měl svou vinu i slon, měl se lépe dívat kam šlape, ale, co naděláš, stane se.
Obvykle tyhle činnosti dělával Adam, jenže poslední dobou byl všude jinde, než po ruce.
A tak to zbylo na ni. Na Evu.
Trn byl hodně hluboko a i když se snažil spolupracovat, spíš všechno ještě zhoršovat. A slon?
Ten si to také představoval úplně jednoduše a cítil se dotčený, když ho Eva požádala, aby se tolik nevrtěl.
Když bylo po všem ani nepoděkoval. Utrousil něco v tom smyslu, že příště zajde za Adamem.

Je jasné, že Adamovi to jde lépe. Už vytahal mnohem víc trnů, bodláků a tak. A taky má větší sílu. Jenže Adam tu nebyl. Představila si slona jak poskakuje rajskou zahradou po třech a troubí aby sehnal Adama. Usmála se. To by dřív přivolal Boha.
Stejně by ji zajímalo jak to bylo před tím. Před tím, než tu byla ona.

A s tím Bohem. Tam si taky nebyla tak docela jistá. Prý je všude, ale ona ho nikde nevidí. Vlastně ho viděla jen jednou, no spíš slyšela. To bylo poprvé, když otevřela oči a dívala se na Adama. Na jeho milou usmívající se tvář. Říkal něco o žebru a součásti a společně. Taky tam bylo slovo odpovědnost a poslušnost. Bylo to dávno.
Připadá ji jako by tu byla již věčnost.
Ze začátku bylo všechno nové, zajímavé, plné úchvatných dobrodružství. A i Adam na ni měl víc času. Vůbec se od ní nehnul. Musela se usmát, když si vzpomněla, jak ji nedovolil jít přes potok u studánky a přenášel ji v náručí.
Dnes chodí čistit studánku sama.

Sedla si do stínu. Ten palouk jí najednou připadal ohromný.
To je zvláštní, když sem šla bylo to pár kroků, a teď, když se dívá zpátky k borovému hájku přijde jí to tak na hodinu cesty.
Rozhodla se, že si zdřímne. Mezitím slunce o něco klesne a nebude takové horko. A když ji někdo bude hledat, ať si najde Adama.
A Adam? Nechyběla mu od rána, ani by se nedivila, kdyby si její nepřítomnosti dál nevšiml. A kdyby? Tady ji hledat nebude a trocha nejistoty mu neuškodí, třeba příště nebude myslet jen na sebe.

Usnula. Zdál se jí zvláštní sen. Měla kolem sebe lvíčata, ale nebyla to lvíčata. Byli to malí Adamové a Evy. Hráli si. Všichni se honili po louce i s Adamem.
Adam nechodil za lvíčaty. Byli všichni spolu.


Adam seskočil ze zebry na kraji laguny. Bylo horko. Slunce se hrnulo k nejvyššímu bodu a rozhodlo se, že se předvede v celé své ohnivé kráse.
Super doba na skotačení s delfíny, ale byli tu sloni. Stříkali po sobě vodu z chobotů a tak se přidal k nim. Vůdce skupiny mu začal ukazovat tlapu, kde se mu zabodl trn. Rána byla ještě patrná, i když se už pěkně hojila. Říkal, že to bylo strašné a Evě to hrozně dlouho trvalo než ho vytáhla. Že by šel za ním, ale dost to bolelo jeho i ten trn. Že Eva chudák trn málem nalomila. Pak říkal ještě něco, ale to už Adam nevnímal.
Eva.
Kde je Eva? Měla by tu být. Třeba je u studánky. A co když ne? A kde by byla?
Boha taky nikde neviděl. Ani necítil jeho přítomnost.
Něco je špatně.

U studánky nebyla. Studánka se smála svojí svěží vodou a hlásila, že ji Eva nádherně vyčistila ještě před poledním. Třpytila se v záři slunce a pěla chválu na Eviny něžné ruce, které urovnaly její břehy.

Před poledním. A kde je teď.
Jak procházel zahradou a rozhlížel se, spatřil trn. Byl zabořený v mechu a pofňukával. Přisedl k němu, aby si vyslechl litanii na trní nešikovnost, sloní neomalenost a lidské nepochopení.
Na otázku, kde je Eva dostal špatnou odpověď. Odešla tím směrem.

TÍM směrem. Nebyl vůbec dobrý směr. Byl to úplně ten nejšpatnější směr ze všech špatných směrů, které si kdy kdo může vybrat. Tím směrem se prostě nechodí. Jak ji vůbec mohlo napadnou někam jít tím směrem. Tím směrem. Najednou byl docela rád, že necítí Boží přítomnost. Musí tam jít a uvést věci do pořádku.
Přes palčivé horko se rozeběhl.

Bylo to zvláštní. Nikdy by ho ani nenapadlo, že ten palouk je tak blízko. A je tak malý.
Pod stromem, co nekvetl, seděla Eva. Hrála si s nějakým zvířetem. Je tak nezodpovědná, pomyslil si. Pak si uvědomil, že to byla ona, kdo osvobodil trn ze sloní tlapy. A také studánka, ani si nepamatuje, kdy ji naposledy čistil.
Ty myšlenky rychle zahnal jednou razantní o dělbě práce. Dál se však do úvah nepouštěl, protože by musel dojít až k okamžiku, co v té době dělal on. A tady by to nebylo zrovna o odpovědnosti a spravedlivém rozdělení povinností.

Když došel ke stromu zvedla hlavu a podívala se na něj. V očích měla překvapení. Nečekala ho tu. Napadlo ho, že sem nejspíš chodí pravidelně. Chodí sem, aby tu byla bez něj. Ona má tajemství. Ona….nenacházel slov. Nechápal co se s ním děje. Jako by mu někdo rval útroby na kusy.

Usmála se. Prostě se usmála, jako by nic. Jako by neseděla na tom zatraceném palouku, pod tím stromem. Jako by nic neprovedla. Jako by se nic nestalo. Usmála se s nevinností sobě vlastní nebo hranou nebo prohnanou. Ten někdo v jeho útrobách nepřestával.
Chtěl ze sebe vychrlit příliv slov, jenže jenom otevíral a zavíral ústa. Chyběla mu slova. Žádná nevystihovala jeho rozhořčení, zklamání, zlobu a vlastně strach.

Její pohled se změnil. Neusmívala se. Nebylo v ní provinění spíš něco, něco divného. Něco, co ještě nikdy neviděl.

Měla strach. Měla strach o něj, ale nevěděla to. Stál nad ní, ve tvářích zarudlý, ale jinak než po běhu s antilopami. Otevíral a zavíral ústa, jako by lapal po dechu, ale vzduchu zde bylo dost a byl nádherně čistý, ne jako nahoře na sopce, a ani tam se Adam nechoval tak podivně.
Napadlo jí, že třeba potřebuje napít. Napadlo jí, že by mu mohla pomoci voda.
Bála se. Bála se celým tělem, aniž by věděla čeho.

Ke studánce je to daleko.V hlavě jí vířily myšlenky jak pyl na hladině potůčku.. Ten přítulný a milý tvoreček, který se tu před chvíli objevil, se mezi tím usadil na větvi nad jejich hlavami. Možná se bál nově příchozího. Větev se povážlivě ohnula jak pod tíhou zvířete, tak plodů.
Plody většinou obsahují tekutiny.
Eva nezaváhala.

III.

Nezaobírala se malichernostmi. Prostě plod rozlomila v půli a strčila ho Adamovi mezi otevírající se rty. S nadějí hleděla na jeho tvář, očekávajíce úlevu.

Byl to okamžik.
Dokonce méně než okamžik.
Když o tom později přemýšlel, a že o tom přemýšlel často, vlastně vůbec nezaregistroval žádný pohyb. Až tu chuť. Najednou měl plná ústa čehosi a šťáva mu stékala po bradě a do krku. Automaticky polkl.
Nebylo to špatné, ale také žádný zázrak. Jahody z palouku za vodopádem chutnají lépe. I kiwi má zajímavější chuť. Pomeranče jsou víc šťavnaté, no pořád je to míň kyselé než citron.
Pak mu to došlo.
Pomalu, s hrůzou, uchopil To, a vyndal z pusy.

Nejdřív se podíval na svou dlaň a pak na Evu. Nechápal, tvářila se šťastně.

Evě se opravdu ulevilo. Adam sice ještě působil trochu nejistě, ale hýbal se. Taky už nelapal po dechu. V ruce držel část plodu a hleděl na ni. Pak sklonil zrak k ruce. Něco se, ale muselo přihodit, protože výraz jeho obličeje se neuvěřitelně rychle měnil až v něm zůstala jenom hrůza, ale to Eva nevěděla, hrůzu vlastně také ještě nikdy nespatřila.

Adam zíral s vytřeštěnýma očima na nakousnuté jablko. Šťáva, nebo spíš její chuť v krku mu začínala tuhnout. Jestliže před tím nenacházel slov, tak nyní, i kdyby je našel, nedokázal by je vyslovit.
Ruku držel dál od těla. Jako by nebyla jeho. Jako by s ním neměla nic společného. Nepatřila k němu. Chtěl od ní utéci. A opravdu, za chvíli si uvědomil, že běží. Utíká, ruku stále od těla, kdesi stranou. Sprintuje, co to dá, a je mu jedno kam.
Ale ta ruka. Ta ruka s tím, tu stále ještě byla. Tak zavřel oči, aby „to“ neviděl. Běžel, stále běžel, až narazil na Boha.

Eva nechápavě stála pod stromem hledíce za vzdalujícím se Adamem. Co se stalo? Už to chvíli vypadalo, že vše bude v pořádku a najednou taková podivná změna.
Napadlo ji, že za to může ten plod. Ta narůžovělá koule, jejíž druhou polovinu pořád ještě svírala v dlani.
Možná chtěla zemřít. Sice smysl toho slova neznala. Nebo prostě jen zešílet stejně jako Adam. Nedokázala-li mu pomoci, chtěla s ním aspoň sdílet týž osud.
Zabořila zuby to měkké dužiny.

Nestalo se nic. Polkla. Nebylo to špatné. Mohla se jíst i slupka. Také v tom nebyla žádná semínka či zrníčka, která by musela vyplivávat. Přemýšlela k čemu by tu chuť přirovnala a proč na ni neúčinkuje stejně jako na Adama.

A pak byla tma. Neví na jak dlouho. Jak rychle přišla, stejně rychle zmizela. Akorát tu najednou byl i Adam. A ještě někdo. Strom zmizel. Oba stromy zmizely.
A ten hlas, ten hlas zněl tak smutně. V mysli jí uvízla poslední slova:
„ ……odejmu od Vás svou milost.“

Stáli na palouku. Eva i Adam. Hleděli na sebe. Ve výrazu jejich tváře se dalo vyčíst jen velké nepochopení. A přesto jeden každý v srdci cítil, že to poslední slovo, ta „milost“ byla v něčem, pro ně oba, velice důležitá.


IV.

První na ně zaútočili lvi.
Ano byli to ti samí, s kterými si Adam každé odpoledne hrával ve stínech akátů.

Vraceli se mlčky ke studánce a byli zrovna na kraji borového háje, když je spatřili. Běželi k nim. Jenže v jejich běhu bylo cosi zvláštního. Nebyl veselý a skotačivý. Postrádal sice rysy organizovaného lovu, přesto budil nedůvěru. Zvláště, když se pár metrů od dvojice rozdělili, a začali se pomalu plížit, aby ji dostali mezi sebe. Cenili mohutné tesáky a drápy nebyly schované v měkkých polštářcích tlapek.

První zareagoval Adam. Chytil Evu kolem pasu a tlačil ji na kmen mohutné borovice, která jim stála za zády. Eva, i když ničemu nerozuměla, jala se šplhat výš a výš před Adamem. Lvi pod stromem řvali a doráželi neúprosnými údery na nebohý strom, jehož kůra se pod útoky jejich tlap měnila v cáry. Lvice se vyhoupla na spodní větve a pokoušela se dostat za nimi do vrcholku. Na štěstí se jí to nedařilo.
Adam s Evou se navzájem svírali a ve středu jejich objetí byl tenký kmen, jako kotva bezpečí. Hleděli s obavou dolů na rozběsněné šelmy, které se rozhodly, že tato kořist bude jejich a plny vzteku a nenávisti kroužily kolem.
Pak si Eva všimla Adamovy nohy. Celé lýtko měl v krvi. Dlouhá ošklivá rána se táhla od ohybu kolene až po patu a na kůře stromu, kudy lezli, zanechali vše říkající stopu. Možná i proto lvi byli rozhodnuti setrvat. Ten pach, ta skutečnost krve je musela dráždit.

A počasí zešílelo. Ještě na palouku pocítili neobvyklý chlad. Jenže teď obloha víc a víc temněla. Spustil se déšť. Déšť, který nehladil, nelaskal. Déšť jehož cílem nebyla duha nad obzorem. Dešťové kapky se slily v proudy, které neúprosně bičovaly vše, absolutně vše, co jim stálo v cestě k zemi. Vítr ohýbal větve, smýkal stromy a ty mnohdy praskaly jak sirky.
Ze všech stran se ozýval hukot a nepředstavitelná směs zvuků, které měly až neuvěřitelný původ. Temnou oblohou projelo světlo. Ostré bílé světlo se svezlo po nedaleké borovici,
Kterou okamžitě zachvátil oheň.
Teprve pak se rozpoutalo to pravé peklo. Jako by bylo dlouho někde uvězněné. Sešněrované do ranečku, který byl jediným neopatrným pohybem uvolněn a veškerá nahromaděná energie se vyhrnula vně. Celou silou se rozletěla prostorem a v nezměrné radosti si protahovala všechny údy s vědomím, že již nikdy nesmí připustit, aby byla takto lapena, pokořena, protože i ona má právo na svou existenci.

Vše živé hledalo jakýkoliv i sebenepatrnější úkryt. Stromy se poddávaly počasí s nadějí, že se dočkají změny a budou moci obnovit utrpěné škody.

Adam s Evou se sesoukali ze zmítající se koruny na zem, která byla pokryta olámanými větvemi. Blesky křižující oblohu nahrazovaly světlo slunce, které snad již přestalo existovat.
Adam opírán z jedné strany o Evu, z druhé o větev, se snažil překonávat nástrahy bortícího se ráje. Přes značnou bolest a špatnou viditelnost postupovali vcelku rychle. Aniž by se předem byli jakkoliv domluvili, oba věděli, kam směřují. Do jeskyně pod pahorkem.

Když tam dorazili, byli na pokraji sil. Vhrnuli se dovnitř, aby zjistili, že jim jdou v ústrety dva rudě žhnoucí body. Adam, odevzdán osudu před sebe napřáhl větev, která mu doposud sloužila jako hůl. Ozval se strašný zvuk. Větev, jedním koncem spočívající na kamenné podlaze vstupu jeskyně, se s praskotem odporoučela za podivného chropění, jež snad mělo být řevem kohosi či čeho si. Na ně dopadla sprška podivné tekutiny.
Oblohu pročísl další blesk. Na malý okamžik spatřili medvěda ležícího jim u nohou, jemuž z hrdla čnělo rozštěpené torzo větve.
V tom okamžiku Adam omdlel vysílením. Eva ho vtáhla do jeskyně za ležící zvíře.
Několikrát do tvora šťouchla, ale nehýbal se. Usoudila, že jim od něj nehrozí nebezpečí. A tak se k němu i s Adamem přitulila.
I když byla rozhodnuta setrvat při vědomí až do konce, ať by byl jakýkoliv, i ona podlehla vyčerpání.


V.

Probudila se chladem. Byla noc. Obloha působila známým dojmem plným hvězd. Srpek měsíce nabádal ke klidu. Adam ležel mezi ní a medvědem, který se stále, pokud to mohla posoudit, nepohnul. Vzpomněla si na Adamovu zraněnou nohu a uvědomila si, že ji musí ošetřit. Opatrně se zvedla a v obavě, aby Adamovi nebyla zima, na něj něžně přenesla jednu medvědí tlapu.
S tím medvědem nebylo něco v pořádku. Připadal jí tuhý. Už i to, že nedýchal bylo samo o sobě divné. Na druhou stranu, za dané situace, to možná bylo i lepší.
Z jeskyně se vykradla po čtyřech a ihned zpozorovala tu spoušť.
Rozhodla se zbytečně nezdržovat dlouhými úvahami a zaměřila se jen na to důležité: bylinky, mech, tráva.
Také bude potřebovat vodu. Jenže ke studánce se bála. A jak by ji dopravila sem?
A může tady Adama nechat samotného? Co když se probere medvěd nebo přijdou lvi.
Při vzpomínce na včerejší setkání se otřásla a vydala se ještě pro nějaké klacky a větve. Těch bylo všude dost. Nebyla si sice tak úplně jistá, ale nabyla dojmu, že onen podivný stav medvěda má na svědomí ona zlomená větev, která mu čouhá z krku. Nasbírala i nějaké plody.
Všude bylo ticho, ale to nic neznamenalo, i ona se snažila pohybovat tiše. Nicméně jí to dodalo odvahy a opatrně se dostala až k těm vysokým stromům, co na ně Adam lézával a shazoval z nich ony veliké ořechy. Na zemi jich byla spousta..
A pak se začalo rozednívat.
Stála zrovna ve vchodu do jeskyně, když se nad obzor vyhouplo slunce a ozářilo zdevastovanou krajinu. To, co již za šera působilo neutěšeně, nyní ve světle vycházejícího dne děsilo.
Překvapilo jí ticho. Pozorně se rozhlédla a opravdu, nikde neviděla žádné zvíře. Vše bylo prázdné a pusté. Otočila se. Medvěd stále ležel na témže místě, tlapu položenou přes Adama.

Když dokončovala obvaz z travin a bylinek na jeho noze, Adam se probral. Byl bledý. Pořád opakoval, že mu je zima. Pokoušela se ho zahřát. Podestlala by pod něj mech, ale byl mokrý.
Ve světle dne uviděla na konci jeskyně hromadu listí a tak ji nanosila k Adamovi. Do rtů mu vymačkala šťávu z plodů a on opět usnul.
Tentokrát nespal klidně. Vzdychal, něco vykřikoval. Několikrát se ve spánku posadil. Byla u něj, otírala mu čelo mokrým mechem.
Před jejich úkrytem se odvíjel slunečný den. Ovšem ticho, ticho bylo pořád.
Když na to pak vzpomínala, ty tři dny, co se o Adama starala, jen opatrně vycházela z jeskyně, dvakrát došla do studánky pro vodu, kterou přinesla ve skořepinách ořechů, za celé tři dny nepotkala jediné zvíře. Neuviděla, ani neuslyšela jediného ptáka.
Byl to divný čas.
I počasí bylo divné. Jako by nebylo. Slunce svítilo, jenže hřálo nehřálo. Nefoukal vítr a přeci měla dojem, jako by tu někde byl. Pomalu mizely kaluže přitom stále bylo všude velice vlhko.
Podařilo se jí nasušit nějaký mech na výrobu lůžka. A vytáhnout medvěda z jeskyně. Ještě, že vchod byl mírně nad pasekou, takže ho mohla jenom skulit dolů. Bylo to nutné, začal zapáchat. Nevěděla proč.
Po třech dnech přestal Adam blouznit a objevily se mouchy. Bylo jich hodně a byly všude.

Adam se probral a opřel zády o stěnu jeskyně. Radostně ho obklopila všemi plody, které zatím nashromáždila. Byl zamlklý, ale jedl. Vyměnila mu bylinky na ráně a měla radost, jak se zranění pěkně zaceluje.

Večer se vrátili ptáci. Byli plaší. Nesedali jim na ramena jako dřív. Drželi se v povzdálí a štěbetali. Žádný zpěv, žádné árie. Štěbetali vždy připraveni vzlétnout. Zvířata se objevovala postupně a ne vždy měla přátelské úmysly.
První problém, který s Adamem museli vyřešit byl medvěd.
Pochopili, že je mrtev, se vším, co k tomu patří. Na svých výpravách zahradou za potravou se setkali ještě s několika mrtvými zvířaty, která nestačila utéci před běsnícími živly. Našli ovci se zlomenou nohou, opuštěná štěňata, vystrašené kuře.
Jejich život se změnil. Ke svému příbytku natahali trnité roští a ohradili s ním prostor před vchodem z obavy, že by se mohli vrátit lvi.
Nebyl den, aby nevymysleli něco, s čím by si usnadnili a zpříjemnili živobytí.
Učili se. A příroda, život , byl přísný kantor.
Když je u potoka napadl vlk, zjistili, že potřebují zbraně. Chlad je oblékl do kožešin. Hlad naučil zabíjet.

Pak se zase Adam začal modlit nahlas. I když to byly divné modlitby.
V zahradě, když tam ještě byli, vedl takové rozpravy s Bohem. Ze začátku je vedl před Evou a chtěl, aby se do nich zapojila. To jako měla říkat, co zažila, jaký z toho měla pocit, co se jí líbilo a tak.
Místo toho se Adama ptala, proč to má dělat.
Většinou se nepohodli.
Říkala mu, že když Bůh, jak on říká, je všude a vším, tak to, co celý den dělala, viděl. A jestli je vším, tak je i jí, takže to vlastně dělal i on. A je i nesmysl, že by to byl zapomněl, protože, když si to pamatuje ona, musí si to pamatovat i on.

Adam se rozčiloval.
A když se ho ještě zeptala, proč Ho oslovuje „otče“, s tím, že tvrdí, že je vším a pokud mu říká otče, vlastně říká, že vším není, že je pouze otcem, ale není matkou, není květinou, potůčkem, zemí, oblohou…
Tehdy vyšplhal na skálu, domnívaje se, že tam, za ním, Eva nemůže a začal se modlit o samotě.
Eva ho tam chodila pozorovat.
Bylo to legrační, Adama vidět jak gestikuluje, zvedá se a sedá, chvílemi se směje a pak zvážní.
Slova neslyšela, tak blízko se neodvážila, protože by si jí mohl všimnout a určitě by přestal , a to ona nechtěla.
Jednou, po tom, co se zase večer při západu slunce bavili o Bohu, protože Adam se rád bavíval o Bohu, vlastně se jí ptal, jak ona si myslí, že by se měl oslovovat Ten, který jim tohle vše krásné poskytl, komu vděčí za ty dobré plody, za slunce, teplo.
Ona se ho zeptala. „A proč ho chceš nějak oslovovat? Stále mi říkáš, že je všudypřítomný, vševědoucí a tak, ale nechováš se k němu podle toho.“
Neodpověděl, ale viděla, že o to přemýšlí.

Tehdy večer, když za ním šla opatrně na vrcholek, Adam tam už neposkakoval ani negestikuloval. Seděl, nohy zkřížené.
A tak už to bylo napořád.
Až do teď.
Jenže teď to nebylo jako v zahradě, když s Bohem ještě hovoříval. Teď ho volal. Volal ho a prosil. Nesmál se. Měl v očích slzy a na jeho hlase ležel zvláštní stín.
Teď se nebála, že ji uvidí, že přestane s veselým představením, protože nebylo veselé. Přistupovala k němu a brala ho do náručí, tišila ho a on zabořil svou tvář do jejího ramene, pevně ji svíral a bolavým hlasem říkal: „ On odešel. Odešel. Není tady. On tady není.“
Konejšila ho. Říkala mu, že to tak není, že i v zahradě říkával,že někdy necítí Boží přítomnost. Je to stejné, prostě jenom teď zrovna necítí jeho přítomnost. Říkala mu, aby se nebál, že přijde. A říkala mu to tak dlouho, dokud se neutišil.


VI.

Brzy si všimla, že pokud vykonává nějakou činnost, něco vymýšlí nebo vytváří, v onom tvůrčím zápalu, zapomíná na svou bolest. A tak se naučila nadhazovat problémy. Jejich obydlí se začalo plnit předměty. Vznikaly koše a ošatky, byly vyrobeny nádoby na vodu a posléze sveden potůček až k jeskyní. Plot z trní vystřídaly kůly pečlivě zabořené do tvrdě udusané země. V rohu jeskyně plápolal oheň, jehož kouř, a to dalo Adamovi obzvlášť práci, na to byla Eva pyšná, je nedusil, ale pěkně spořádaně unikal vytesaným otvorem ve skále.
I Adam se zklidnil. K večeru sedával před vchodem do jeskyně se zkříženýma nohama pod sebou a hleděl na planinku, jako by někoho vyhlížel.
Eva věděla na koho čeká a doufala že přijde….

Dny ubíhaly, jejich životy dostaly pravidelný ráz. Domov měli obklopen ohradami, ve kterých se pásla zvířata, jež našli na svých toulkách za potravou poraněná nebo která za nimi sama přišla. Sázeli stromky a keře. I na vrtochy počasí si zvykli a připravili se na ně. Divoká zvěř, která je nebo jejich svěřence napadla a nedala se zastrašit byla zabita. Kůže vyčiněna, maso zpracováno. Adama na jeho výpravách doprovázela štěňata, která nalezli v prvních dnech po té, co se zhroutil ráj. Vyrostli z nich věrní a oddaní společníci.
Zavládl klid.
Eva zůstávala častěji v obydlí sama a starala se o oheň, činila kůže, sušila maso nebo mlela mouku.

Právě sešívala kostěnou jehlou kožky, když si uvědomila, že ji někdo z hlouby jeskyně pozoruje. Zabořila své oči do místa, které se topilo v šeru. Oheň skomíral a zář jeho plamenů nedokázala dohlédnout do všech zákoutí. Měla pocit, že tuší jakousi postavu přitisknutou ke skále.
Ani neví jestli tu otázku vyslovila na hlas, ale na onen popud bytost vystoupila ze svého úkrytu. Přestože převažovaly lidské rysy, váhali byste ji nazvat člověkem. Svaly se pnuly pod kůží jak u dravých šelem, v očích plál oheň levhartí samice a vlasy, černé jako uhel, připomínaly lví hřívu. Chůzi měla ostražitou, nicméně velice ladnou.
Evě se mihla myšlenka: „Ta by snadno uštvala i gazelu.“
Stály proti sobě.
„Kdo jsi?“ nyní již zcela vědomě nahlas pronesla Eva.
„Jsem Adamova.“
„Adamova?“
„Ano. Byla jsem tady dřív než ty.“ Hlas nebyl ostrý ani zvonivý. Spíš jako by zvuk klouzal vzduchem a zanechával v něm stopu s ozvěnou. Trochu lichotil a přitom mrazil, vzdáleně připomínal předení divoké kočky, kdy nevíte, zda se v následujícím okamžiku neožene svojí perfektně vyzbrojenou tlapou.
Eva zvažovala odpověď.
„Nikdy jsem tě tu neviděla.“
„Byla jsem v jeho mysli“ Zaznělo smutně.
„V jeho mysli?“
„Žili jsme spolu. Byli jsme šťastní. Měli jsme rodinu…A pak jsi přišla ty.“ V jejích očích se zlostně zablýsklo a zase se stáhly do tenkých štěrbinek plných zloby. „Zabila bych tě. Rozsápala na nepatrné kousky. Nikdy by tě nenašel. Nikdo by tě nenašel. Nemůžu…“ Každý sval nově příchozí se chvěl v podivném očekávání dalších rozhodnutí.
„Co ti v tom brání?“ Při pohledu na ni Eva musela uznat, že v případě přímého střetu by neměla sebemenší šanci.
„Tolik tě nenávidím a tolik miluji.“
„Mne? Ty mne m i l u j e š?“ Nechápala Eva.
„Jsi z něho. Jsi jeho součástí. S tebou bych zabila i kousek jeho. Možná ten nejhorší, ale kde mohu vzít jistotu, že ne ten nejlepší? Bez tebe není tím, čím býval, když jsme ještě byli spolu. Bez tebe ne. Tolik tě nenávidím, tolik, a přeci miluji. To není spravedlivé. To není spravedlivé…“
Při těch slovech se začala vytrácet.

Ten den, když se Adam vrátil se psy, nebyl Evou vítán..
Překvapilo ho to. Psi naježili srst a zůstali u vchodu.
„Stalo se něco?“ Rozhlížel se po místnosti.
Evin pohled měl zvláštní hloubku.
„Byla tady Lilith.“
„Lilith?“, podivil se Adam. „Jak jsi přišla na Lilith? Jak tě napadlo to jméno?“
„Byla tady.“
„To není možné, to byl jen sen, nápad, hra…“ Nechápavě na ni hleděl rozšířenýma očima.
„Říkala, že jste byli spolu šťastni. Že byla přede mnou. Že jsem jí ublížila. A mám pocit, že nelhala.“ To už se, ale nedívala Adamovi do tváře. Oči měla upřené do ohně a po obličeji jí stékaly slzy.
Adam si sedl vedle ní. I on hleděl do skomírajících plamenů.
„Byl jsem tu sám. Já vím, byla tu zvířata, květiny, motýli. Pozoroval jsem antilopy, jak se prohání savanou, pasoucí se zebry, na slunci se protahující lvy. Byl jsem vprostřed toho všeho a přeci osamocen. Tolik jsem chtěl mít vedle sebe někoho jako já. Až přišla Lilith. Začala se objevovat v mých snech. Vymyslel jsem si ji. Těšil jsem se na okamžik, až večer půjdu spát a budeme společně prožívat všechny okamžiky předešlého dne. Byl to sen. Jenom sen.“ Hlas zněl úpěnlivým tónem, kterým se snažil přesvědčit i sám sebe.
„Proč jsi mi o něm nikdy neřekl….“
„Dal mi tě Bůh. Řekl, že jsi z mého masa a krve. Cítil jsem, že tomu tak je. Byla jsi skutečná. Všechny sny se naplnily teprve tebou. Ty jsi nikdy o ničem nesnila? Po ničem netoužila?“, jako by prosil o vysvobození.
„Ano, snila jsem. Třeba o tom, jak se půjdeme koupat do laguny. Jak spolu pozorujeme západ slunce. Snila jsem, kterak najdu obzvláště chutné ovoce a udělám ti radost. Budeš šťastný a obejmeš mne. Snila jsem a mé sny se plnily…“
„Dřív ano, ale teď? Jak jsi mohla Lilith vidět? Jak mohla s tebou mluvit?“
„Něco se stalo. Něco se stále děje. Nevím jak to skončí, ale jedno vím jistě, měl jsi mi o Lilth říci. Měl jsi mi říci o čem sníš.“
„Ale já o ní přestal snít, když jsi tu byla ty. Párkrát se mi sice zpočátku pokusila vmísit do spánku, ale odehnal jsem ji.“
„Tys ji o d e h n a l?“ Eva k němu otočila tvář plnou zděšení a v jejím hlase se kloubil údiv s rozhořčením. „Po celou dobu, než jsem se objevila já, ti byla přítelkyní i družkou, a pak´s ji jednoduše odehnal? Jaks mohl? A kdy odeženeš mne? S ní, jsi měl rodinu. Říkala to. S ní jsi měl rodinu a odehnal´s ji? Co když se objeví jiná zhmotněná a bude lepší mne. Nebo Bůh vezme jinou část tvého těla a vytvoří dokonalejší ženu, která ti poskytne víc než-li budu moci já, také mne odeženeš? Netvrď mi, že jsem částí tebe sama neboť i ona byla částí tvé mysli.“ Eva pažemi objímala svá kolena. Slzy jí v proudech stékaly po tvářích. Hlas se jí třásl. „ Měl jsi mne s ní seznámit. Měli jsme být přáteli. Mělo to být všechno jinak….“
Adam sklonil hlavu, zavřel oči, celá jeho mysl, celá podstata se vzdula vesmíru v ústrety a volala o pomoc.

Odněkud, z hlouby dosud neobjevených rovin bytí, celý výjev sledovaly dvě nelidsky lidské levhartí oči.




VII.

Když se ráno Eva probudila, bylo jí špatně. Myslela, že umírá a tak ji překvapilo, když zvedla víčka a uviděla Adama, jak sedí u jejich lůžka a usmívá se. Zase je zavřela a doufala, že si nevšiml, že je již vzhůru, jenže on uchopil její ruku do svých dlaní a přitiskl si ji na rty. Podívala se tedy na něj znovu. Oči mu zářily.
Nerozuměla tomu.
Zvláště po včerejším dnu. Včerejší večer všechno změnil. To už ale slyšela jak říká: „Vrátil se, On se vrátil. A požehnal nám!“

Sice nevěděla, co to znamená, ale nechtěla Adamovi kazit radost. Přes veškerou nevolnost se na něj usmála, ale obličej ji zrazoval. Byla by ochotna v případě smrti předstírat život, jenom aby mu nezmařila jeho pocit momentálního štěstí, který z něho doslova tryskal.
Adam se zhluboka nadechl, aby ho nezadusil příval slov, kterým chtěl sdělit něco velice důležitého: „Hovořili jsme spolu celou noc. Řekl mi tolik, tolik věcí, že mi potrvá, než je všechny pochopím. To nevadí. Lež. Lež klidně. Řekl, že zůstane. Slíbil to. Slíbil, že se bude vracet, nebo vlastně jinak, že tu je, že tu stále je, i když necítím jeho přítomnost, ale bude nás navštěvovat a hovořit s námi. Ne tak to taky vlastně nebylo…,ale to je jedno. Musím se o tebe postarat. Prý ti nebude dobře. Lež, lež klidně, dám ti něco pod hlavu. Máš na něco chuť? On nám požehnal? Rozumíš?“

Nerozuměla.
V hlavě se jí uhnízdilo nepatrné podezření – pokud požehnání znamená, že zemře nebo snad dokonce, že v tomto stavu má být od nynějška stále…Jenže při pohledu na Adama, ho zavrhla. Adam zářil a pořád drmolil to o tom požehnání a pak zaslechla ještě to slovo: „rodina“. Přesně to znělo: „Budeme rodina. Narodí se nám syn.“

Nevolnost ustoupila.
Čas od času se vracela, ale to už na ni byla připravená. Smysl onoho rána pochopila až mnohem později, když se v ní cosi pohnulo, i když zcela to vlastně nepochopila nikdy.
Stala se zamlklejší. Vyhledávala ticho. Nelákaly ji výšky ani rozlehlé pláně. Adam se neptal, byl pozorný a pečlivý. Se vším jí pomáhal a od veškeré práce ji odháněl. Trvalo to, než ho přesvědčila, aby ji nehlídal na každém kroku. Vydobyla si chvíle samoty. Chvíle, ve kterých ji navštěvovala Ona.
Je dobře, že se Adam neptal, kdo ví, zda-li by mu tentokráte ona dokázala říci o své návštěvnici se lví hřívou.

Dokud byli v ráji nikdy neviděli jak přicházejí mláďata na svět. Ráno se probudili a hrdé matky jim předváděly své ratolesti, které vesele skotačily ve stínu nebo milosrdné záři laskajících paprsků.
V jejich malém hospodářství se již zvířata rodila jinak. Někdy se stalo, že přišli s krmením, a potomek ležel vedle odpočívající matky, ale mnohokrát vybíhali k rodičce, jež se ozývala žalostným bekotem, šlo-li například o ovci. Jednou ovce uhynula. Evě se často objevoval před očima onen večer, a hlavně žalostný pohled utýraného, vysíleného zvířete. Jehně zachránili. Odkojila ho sousední ovce.
Eva měla strach. O sebe? O dítě? Adam ji utěšoval.

Procházela se zrovna mezi ovocnými stromy, které si zasadili u obydlí, aby měli plody po ruce, když ucítila ten tlak. Zachytila se kmene stromu a hlasitě vykřikla. Měla pocit, že každým okamžikem musí bolestí, která ji trhala na kusy, ztratit vědomí.
V hlavě slyšela jasný hlas Lilith, který ji dával přesné instrukce. Neustále se opakovalo: „Dýchej, zhluboka dýchej. Ještě netlač. Pomalu opatrně. Klekni si. Drž se stromu. Klid. Klid. Nádech!!“
Trvalo to věky, a pak to bylo pryč. Adam držel v náručí cosi malého. Ona ležela vysílená na měkkém trávníku. Veškerá bolest, jak rychle přišla, tak ustoupila. Přitiskla si dítě k prsům, zavřela oči a spatřila usmívající se tvář. Byla to přese všechny zvláštní rysy tvář ženy.





VIII.

Chlapce pojmenovali Kain.
Byl velice tichý, zádumčivý. Se zvířaty si moc nerozuměl. Miloval květiny. Již od mala měl cit pro každou rostlinku. Objímal stromy, hladil trávu. Když mu ovce rozšlapaly a spásly záhon se zeleninou, rozplakal se. Sbíral poničené rostlinky a snažil se je přivézt k životu. Neměl rád ovce. Chápal sklizeň, měla svůj smysl, ale ničit a devastovat vprostřed růstu? Dobrá, nasytit se, z kraje, s úctou. Ovšem kde prošlo stádo ovcí zbyla jen spoušť.
Kain byl zcela jiný než jeho mladší bratr Ábel.
Ábela bylo hned po narození všude plno. Měl zvláštní dar, objevovat se z nenadála a přinášet veselí. Neměl ustaranou tvář. Jeho obličej byl reklamou na úsměv. Působil jako slunce v podmračeném dni. Oči mu těkaly, jakoby chtěly postihnout všechny děje v jednom okamžiku.
Nechápal nebezpečí, ani když se v něm ocitl a ono zase, zaskočeno, podivnou reakcí, mu vyplašeně ustupovalo z cesty.
Když se narodil Ábel, jakoby se změnil celý svět. Celý svět a hlavně pro Kaina.
Nedá se říci, že by Kain neměl svého bratra rád. Že by Ábel nevyloudil i na jeho tiché tváři úsměv. Že by si spolu nehráli, neskotačili. Jenže to byl vždycky Kain, kdo nesl následky těchto her.
Vždycky to byl Kain.
A zase to byl Kain, na jehož dětství se jaksi zapomenulo. Zapomínalo se na jeho květiny, rostliny. Pro Ábela se zapomnělo na Kaina.Až do toho dne, jenž mohl být úplně obyčejným nevýrazným dnem jako mnoho jiných. Mohl.

Když se to stalo, Evu neunesly nohy.
Prostě se pod ní podlomily. Rozsypaly se,jako by byly z písku. Ocitla se na podlaze jeskyně. Svaly v obličeji zaťaté, hrdlo stažené a výkřik. Neslyšný výkřik neskutečných muk otřásal všemi možnými i doposud neexistujícími vesmíry. Bylo to něco tak strašného, že ani bortící se ráj nedokázal to, co teď Eva. Všechny částice se na okamžik zastavily.
Schoulila se do klubíčka.
Odmítala čemukoliv vzdorovat. V jejím srdci se neodehrávala pouze jedna bratrovražda, tady se odvíjely i ostatní související příběhy. Smrt jednoho syna, bolest a křivda působená a způsobená na druhém. Ztráta obou. Vina svá. Vina okolní.
A v onom zlomku, nepatrném, nepostihnutelném zlomku, čehosi, po který přestal existovat vesmír, byla nesmazatelně vryta do základní myšlenky spojující matérii pravda strachu.
Vesmír se rozeběhl, a rozeběhl se směrem k Evě. Chvátal k ní, aby ji utěšil. Možná z obavy o svou existenci, možná ze soucitu. Třeba jen proto, že to tak mělo být. A Bůh k Evě hovořil.
Nechtěla ho slyšet. Zacpala si uši dlaněmi. Semkla oční víčka neproniknutelně k sobě a nechala nitro vybuchnout.
A tehdy našla Lilith konečně svůj domov.
Pevně vtisknuta do Evina podvědomí, bylo spojeno to, co kdysi bylo odloučeno. Co bylo násilně vyhnáno, vypovězeno, potlačeno. Co bylo skrýváno a přesto se stále vracelo, protože tak tomu je vždy. Ohromnou silou v baňce života prošlo Evinou podstatou. Síla silou.
Jen zdáli slyšela slova, doléhající k ní přes probíhající proces, slibující další syny. Budoucnost. Plémě, její plémě, jež zúročí Zemi.

Pak otevřela oči a svět byl úplně jiný.


IX.

Lilith se chvíli rozhlížela. To prostředí pro ni bylo v něčem známé a v mnohém vzdálené.
Když se poprvé objevila v mysli Adamově, nevěděla že svět kolem ní není reálný. Pro ni byl skutečný. Jiný neznala a po pravdě, tehdy neznala ani onen.
Ale bylo to až natolik důležité ona pofidérní skutečnost reality? A co vlastně je realita? Bylo tomu opravdu tak, že skutečné je kdesi jinde než-li zde? Co činí skutečnosti skutečnými? Nejsou to nejprve sny, jež se posléze zhmotňují? Nejsou již proto skutečností víc než-li skutečnost sama? Není ona realita, jen odleskem této reality? Která realita je tedy realitou?
Lilith o tomhle všem, když tehdy otevřela oči, nevěděla. To poznání přišlo až později. A nebylo z příjemných.
Zato existence z kraje byla velice příjemná.
Teď tomu bylo jinak. Nebyla nepopsanou knihou, která by se teprve plnila a formovala slovy dní, hodin a minut. Měla jasné kontury i znalosti sebe sama.
Ona i Eva byly z totožné matérie, tedy i stejného stáří, ovšem cesta každé z nich byla odlišná, i když v ledasčems dost shodná , ovšem v jiných realitách.
Lilith tak, jako Eva, první co spatřila, po prvním otevření očí, byl ráj a Adam, byť v jeho mysli. Ale jak už bylo řečeno, v tomto pro ni nebylo rozdílu.
Prožívala hromadu šťastných dní, a ne jen během Adamova spánku. Kolikrát přicházela i do odpoledních snění, to si myslel Adam, jenže ono tomu bylo jinak. V okamžiku, kdy se vyčlenila z jeho mysli, byla v ní stále. Nedrala se do popředí, ale pozorně sledovala veškeré dění, jak snové, tak reálné, a časem pochopila oddělenost těchto světů, ale i jejich vzájemnou provázanost.
Pak byla vyhnána. I ona nechápala, co se přihodilo.
V jejím případě byla ztráta o to podivnější a trýznivější, že ze své pozice hleděla na život jenž se odvíjel, kde její místo nahradil kdosi jiný. Je jen pochopitelné, že po počátečním zájmu, který nebyl naplněn, se objevily zcela jiné pocity. Přišla zloba. Nenávist. Zášť.
Prožívala ohromná muka. Neunesla ten pohled na rajskou pohodu oněch dvou, neboť ji drásala a rozežírala.
Nechápala, proč je najednou odvržena. Čím je horší. Cítila se zrazena. Milovala Adama celým svým srdcem, a co bylo horší, milovala ho stále.
Své děti nechala dospět a pobývat ve světlé části mysli, a aby nemusela sledovat onen krutý obraz oné reality, opustila prostory, které se onou zaobíraly a jala se toulat místy mnohem temnějšími, hlubšími a vzdálenějšími.
A tak se stalo, že objevila mnohé. Paměť skonání a počátku věků. Potkala Boha a obešla ho po špičkách, protože si nebyla jista, kterak by dopadlo setkání s touto mocí. On ji však pozoroval. Velice pozorně ji sledoval, když se vydala po tenkém mostě, spojnicí mezi myslemi.
Tak došlo k jejímu setkání s Evou.
Když pochopila, kam ji její cesta dovedla, byla rozhodnuta Evu zničit a nebylo by to zas až tak těžké. Při hovoru s ní, lhala. Nezabránila jí v onom činu jen láska. Byl to strach. Obava. Nevěděla, co by onen skutek provedl s ní.
Ze své pozice mohla mnohem lépe vidět a chápat spojnice mezi matérií a duchem, a i když všemu ne zcela rozuměla, docházelo jí, že jednotlivé aspekty spolu úzce souvisí a jsou provázány přímo životně jeden na druhém.
Nechtěla udělat nic, čeho by mohla později litovat, co by třeba již nedokázala napravit, a tak se rozhodla nejprve pozorovat. Studovat nově objevené a pak učinit závěry.
Navštěvovala Evu. Hovořívala s ní, a skrz ji ovlivňovala oba jí známé světy. Zalíbilo se jí to. Získala určitou moc, a pocit moci jí připadal opojný.

V onom momentě byla opět přítomna v její mysli. Možná ze zvědavosti, třeba z účasti nebo soucitu. Byl to důležitý okamžik a tak se to stalo.
To, co se přihodilo s Evou a Lilith, je něco, o co se po tisíciletí pokoušejí jejich potomci na všech úrovních bytí. Někteří se nazývají alchymisty a pod rouškou přeměny olova ve zlato, zkoumají možnost oné cesty. Vlastně možnost nikoliv, možnost je zřejmá, pouze ji chtějí projít, uskutečnit, zvládnout, urychlit.

Vezměme si třeba vodík. Jeden atom vodíku má ve svém jádru jeden proton a v obalu jeden elektron. Je to důležité. Proton má kladný náboj a elektron záporný, takže celek je neutrální. Buďme pro tuto chvíli sluncem a při ohromném tlaku a teplotě bombardujme jednotlivé atomy vodíku mezi sebou, a stane se, že v jednom jádře se uchytí dva protony s neutronem a v obalu začnou pobývat dna elektrony. Vznikne hélium. Popisovat, kde se, a z čeho vzniknul neutron, pro tento příklad nepotřebujeme, důležité je, že to tak funguje. Ve sluncích.
Mezi rtutí a zlatem je také rozdíl jednoho protonu a jednoho elektronu, mezi olovem a zlatem třech protonů a elektronů. Jenom najít jednodušší způsob.

Co to má společného s Evou a Lilith?
Chytněte hroudu pískovce. Celistvou a jednotnou. Rozemelte ji. Udělejte z ní písek. Můžete si s ním po té hrát. Stavět hrady, tunely, mosty, ale až Vás ta hra omrzí, nestane se z něj opět hrouda. Když přidáte vápno, cement a vodu, získáte pevnou hmotu. Pevnější oné předchozí, ovšem bude něčím zcela jiným. Bude mít jiný charakter. Těžko říci zda lepší nebo horší. Podle toho, k čemu ji budete chtít použít.

A tak se dvě části, jež byly původně odděleny od Adama spojily v jednu.
Když se ve vesmíru setká elektron s pozitronem jejich hmotnost se přemění v energii, Ale Eva nepřestala existovat. Ani Lilith nezanikla. Bylo vytvořeno nové jádro. Nová Eva. A přirovnávat starou Evu k nové, by bylo stejné, jako přirovnávat vodík k héliu, a vyčítat jim různice a podivovat se nad společným.

Nová Eva se rozhlédla a okolní svět se jí jevil jiným.


X.

Kain si přál být kamenem. Chtěl zmizet, splynout s přírodou. Zůstat vprostřed svých známých opěrných bodů. Stromů, potůčku, záhonků a políček. Stát se půdou a vyživovat je. Proměnit se ve vítr a laskat je.
Nic se nedělo.
Tolik o to prosil. Prosil, v duchu škemral a kráčel poslušen, loudavými kroky se svěšenou hlavou, směrem jenž mu byl přikázán. Ne za sluncem. Na opačnou stranu. Do tmy.
Tak ho potkal Adam.
Nejednalo se o náhodné setkání. Adam mu šel v ústrety a Kain do něho málem narazil.
Když ho Kain na poslední chvíli spatřil, sesunul se mu štkající k nohám.
Skrz vzlykot vyrážel slova, objímajíce otcovy nohy: „Já ho zabil. Zabil jsem. Přivedl jsem smrt!“
Adam se vedle syna posadil, jeho hlavu si položil na kolena, svou ruku nechal spočinout na jeho ramenech. Z úst se mu nesl tichý konejšivý hlas plný bolesti.
„Ne, tys nepřinesl smrt. Ta tady byla od počátku. Mám dojem, že byla i v ráji, akorát dobře skrytá. Pamatuješ, jak jsem vyprávěl o tom dni, kdy nám Bůh požehnal Tebou? Celou noc mi vysvětloval mnoho, mnoho věcí. Některé jsem již pochopil, nad jinými stále tápu. Ale o té smrti to vím jistě. Byla tady a stále je.“
Kainovi se přestala třást ramena. Pozvedl hlavu a zadíval se do otcovy tváře. „Ale já zabil první!“
„ Pleteš se synu. Tys smrt neobjevil. Viděl jsem zvířata zabitá jinými zvířaty, uhynulá v rozsedlinách skal. Jen po první bouři, kdy se zhroutil ráj, jsme s tvou matkou pochovali mnoho zvěře, která si nestačila včas najít úkryt před běsnícími živly.“ Jejich pohledy se setkaly.
„Ne, já jsem první vrah.“ Kain neunesl pohled smutných očí a svůj zrak sklopil.
„Ne, první ne. Myslím, že prvním vrahem mohu být já. Tehdy v jeskyni s tím medvědem…“
„..ale, já, …svého bratra..“ ta slova, jakoby nechtěla ze rtů.
Otec v nastalém tichu chvíli přemýšlel, aby tentokrát již pokojným hlasem pokračoval: „..znal jsem ho jako medvídě. Hrávali jsme si spolu. Mnohokrát jsme společně usnuli ve stínu stromů. Ten medvěd mi byl v ráji bratrem…“, i jeho oči se podivně zaleskly.
„Způsobil jsem Vám bolest.“
„Bolest? A kolik bolesti jsme způsobili, ať již vědouce či nikoliv, tobě? Ještě jedna věc mi“, to už se otcův hlas změnil docela. Hovořil pevně a jasně: „ z hovoru s Bohem uvízla v mysli. Není ani dobro ani zlo. Jsou jen skutky, kterými naplňujeme své dny, a oněm pak přikládáme buď ten nebo onen význam.“
„Ale já ve svých skutcích neobstál, já jsem zklamal!“ Kainovi se opět roztřásla ramena.
„ Jedno si pamatuj. Bůh mne stvořil, tak jako všechno kolem nás, a jelikož Bůh je všudypřítomný, stvořil nás ze sebe sama. Všichni jsme částí Boha. I strom, i kamení, i cesta, na které právě sedíme. A jak bys ty mohl být něčím jiným, když jsi má krev a mé maso? A pokud je v nás Bůh, pak i naše skutky jsou ovlivněny jeho dílem.“
„ Jenže pak nemáme žádnou volbu. Pak jsme jenom loutkami v rukou někoho mocnějšího, pak….“ Otec ho přerušil: „ Neukvapuj se synu. Říkám jen, že jsme částí Boží. Což tvůj palec má ponětí o starostech pravého oka? To, že neznáme a nevidíme celek, neznamená, že ho nemůžeme a neovlivňujeme svým konáním. Naše činy jsou od Boha a na nás je, zda v nich obstojíme či nikoliv.“
„…já v nich neobstál. Já jsem zklamal.“
Adam se zahleděl kamsi za obzor: „ To se ještě neví synu….to se ještě neví…“

A tak Kain odešel, aby na své pouti potkal lidi.
Byli lidmi. Byli mu tolik podobní a přeci různí. Různí ve svých činech, ve svém konání, ve svém smyslu. Jejich odlišnost, jakoby vyvěrala přímo z jejich podstaty. Říci, že neznali budoucnost by bylo nadnesené. Oni žili neznajíce ani přítomnost, natož minulost. Nebyli zvířaty, ale chybělo jim lidství. Nevěděli kým jsou, a proč jsou.
Kain přišel do jejich středu a jal se je vésti, ochraňovat, pečovat o ně. A zušlechťovat je.. Našel si mezi nimi ženu, která mu porodila syna Enocha. Enoch nesl a dál předával pečeť Adamova rodu.


XI.

Adam se vrátil na pahorek před jeskyni. Opřel se o třešeň, kterou zasadili na místě, kde před mnoha léty zahrabali medvěda. Dřív sem chodíval často. Už dlouho tady nebyl. Vyvstaly před ním obrazy z doby tak vzdálené, že připomínaly spíš sen než-li kdysi možnou skutečnost.. Potřásl hlavou, otočil se, a šel vyhledat Evou.
Našel ji sedět na zemi jeskyně, zády opřenou o zeď. Hlasitě, ztěžka dýchala. Měla do široka rozevřené oči, ale neviděla ho.
Objal ji.
Aniž by se na něj podívala, začala pohybovat rty.
Pak zavřela oči a on slyšel jak říká: „Budeme mít syna.“

Narodil se Šet.
Tolik by se chtělo říci, že Šet byl radostí svým rodičům. Byl chytrý, milý laskavý. Oba se mu věnovali s maximálním nasazením, a přeci, každý pohled na něj, jako by nevymazával bolestivé vzpomínky, ale naopak je jitřil.
Byli unaveni.
Hlavně Adam.

Jak Šet rostl, přebíral postupně veškerou starost o chod hospodářství, a někdy tehdy, se i zde, na území bývalého ráje, objevili oni zvláštní lidé. Nebyli bojovní, spíše plaší. Mluvili v krátkých podivných větách, jejichž smysl do sebe jen vzdáleně zapadal, a přesto z jejich mluvy vyrozuměli, že se setkali s Kainem.
Někteří s nimi zůstali a začali se podílet na jejich skromném životě, jiní odešli stejně znenadála jak přišli..

Když se Šetovi narodil první syn, Adam již prakticky bez doprovodu Evy nevycházel z jeskyně. A i to bylo jen na pár kroků na lavičku ve stínu ovocných stromů.
Krajina kolem jejich obydlí se hodně změnila. Byla zde políčka i pole. Dřevěná stavení, jež sloužila jako příbytky pro jejich potomky i příchozí nebo chránila domácí zvěř před chladem a deštěm. Byly tu vodní plochy vzniklé přehrazením potůčků, rozlehlé pastviny. Sady, zahrádky plné květin.

Adam mnoho nemluvil. Dokázal pomalým pohledem měřit vznikající krajinu rozprostřenou před jeskyní, jež jim v prvních dnech poskytla úkryt a nakonec i bezpečí. Neopustili ji. V nových dřevěných domcích bylo větší pohodlí, ale oni nechtěli. Byli zavázáni tomuto místu za mnohé.
Adam sedával na lavičce, kterou kdysi vyrobil Kain a přemýšlel nad prožitým i nad svými rozhovory s Bohem. Častěji a častěji usínal.
Eva byla stále s ním. Domácí práce obstarávala jejich vnoučata, neboť slib, který měl utišit její bolest v den, kdy zastavila vesmír se naplňoval.
I Eva byla mlčenlivá. Prolínaly se v ní dvě minulosti, v nichž viděla do dvou skutečností. A díky této znalosti dokázala ovlivňovat budoucnost zvláštním, většinou pro ni nevysvětlitelným, způsobem. Neboť ten tenký uzoučký most mezi myslemi, který kdysi používala Lilith se jejich spojením nezbortil A tak našla cestu k Ábelovi i Kainovi.
Proto Adamův přechod z jednoho světa do druhého přijala klidně.

Otočil k ní hlavu a usmál se. Nezvykle jasným hlasem pronesl: „Vlastně jsem ti nikdy nepoděkoval.“
Usmála se na něj také. Vstala a jala se urovnávat kožešiny, které ho obklopovaly.
Chytil ji za ruku. Pevně stiskl a dodal: „ za to jablko, víš. Za to jablko. Bez něho, bychom se nikdy nenarodili. Bez něho bychom zůstali navěky v lůně…“
Jeho stisk povolil a ruka se bezvládně svezla podél těla.

Zatlačila mu oči.
Posadila se opět vedle něj. Vychládající dlaň ukryla svými hřejivými prsty a pokračovala v mysli v započaté debatě, tak jako již tolikráte před tím.
„Nemyslím, že to bylo správné. Bylo to příliš brzy. Příliš brzy. Ještě jsme nebyli připraveni..“
„Nikdy bychom nebyli dost připraveni.“ Odpovídal jí známý hlas.
„Po celou dobu v ráji jsme byly chráněni. Ode všeho. I od sebe sama.“
„Já vím. Ale stejně. Vidíš je? Naše děti a děti našich dětí a ty jež přijdou. Bojím se o ně. Mám strach..“ Zavřela oči, aby si vybavila jeho úsměv, který ji vždy poskytoval pocit bezpečí. Ale nedařilo se jí to.
Tvářil se vážně: „Ano, strach. I o něm hovořil. Říkal, že bude sílit. Narůstat. Říkal, že díky němu budou vykonány neuvěřitelné skutky. Mluvil o něm hodně. Jako o těch stromech, i ony byly jím. Chránil nás i před sebou samým. Říkal, že dokud se necháme ovládat strachem, bude naše cesta, a cesta našich potomků složitá, velice složitá. Mluvil o věcech, kterým jsem se zdráhal i jen naslouchat, a taky o lásce.“ Konečně se usmál. „Ano. Tak si ho chci uchovat v paměti“, přikázala si Eva.
Adam v její mysli pokračoval. Byl to jiný Adam, mnohem mladší. „Láska má mnoho podob, stejně jako strach. Strach se dokonce za ni bude mnohdy i vydávat, ale já se nebojím. Nebojím se, protože jsem objevil víru a ty ji máš také. Všechny naše děti v sobě mají víru a lásku.“
„..ale taky strach..“ Ta slova vyslovila Eva nahlas. Zvuk jejího hlasu přerušil ticho, které jí to oplatilo chladem.






XII.

Adama pochovali na místě které určila Eva.
Bylo vzdálené. Až za borovým hájem. Vozili ji tam skoro každý den po zbytek jejího času.
V ten poslední se sešli všichni kolem jejího lože. Aby ke svému údivu slyšeli, že jejich matka, která tak nikdy nečinila, se tichým hlasem modlí.

Svěřili ji zemi vedle Adama tam, kde kdysi, aspoň podle toho, co si pamatovali z vyprávění, rostly dva stromy.
Z kamene vytvořili mohylu, do které vyryli její poslední slova:

„…Ty, jenž jsi všudypřítomný,
Děkuji Ti, žes mi svou celistvostí dovolil naplnit svůj život.“




I.

Někdy mne napadá, co všechno bude muset být ještě vykonáno, aby to, co bylo rozděleno, se spojilo, a náš pohled mohl opět spočinout ve tváři Boží…