Přátelství léčí

Mám spoustu přátel, většinou ženského pokolení. Některé setrvávají desítky let, některé přinesl postupně čas.. potok co si brumlá u chajdy, poskakování při hudbě nebo třeba modrá obrazovka se žlutými písmenky.
Chodíme na pokec a probíráme kde co. Ptáte-li se, zda pusy nezavřem, tak ano, nezavřem. Klape jeden pant jak kolovrátek a když se musí promazat pitivem či očekává reakci, vzápětí se rozemele druhý mlejnek. Zřejmě nejeden (nejen) muž by řekl – drbny.. noo možná.. ale z 99% rozebíráme především naše životy. Nutno podotknout, že pod tíhou mnoha problémů a nepříjemných událostí, kterými jsme si různě za ty roky prošly, zůstáváme bez zásahu psychologů, psychiatrů a tudíž léků. Léčíme se samy navzájem. Tím, že si to vypovíme, sdělíme názory, možnosti a co hlavně – sdílíme trápení člověku, kterému věříme a kterého známe. Analyzujeme s někým, s kým je nám fajn (a většinou mimo domov, kde nezdary prožíváme intenzivněji).
Přátelství je pro mě nesmírně důležité. Dává mi ohromnou sílu jít dál a neupadnout do dlouhodobých depresí z toho, co se kolem mě točí..cirkuluje jak tajfun a já stojím vprostřed toho tubusu větru slov a špíny a nemohu se vymanit. To ony mi podávají ruku, pevně drží a pomáhají mi zůstat na zemi.

Vím na 100%, že moje trápení musím ventilovat. Jakmile si jej uzavřu v sobě, vysává mi pozitivní energii, dusí a bolí (tak moc to bolí – tam, na té levé straně) a usidluje se hlouběji a hlouběji až mám pocit, že už nemůžu dál a ani nechci. Dostávám se do zoufalství a beznaděje.
Vyřčenými slovy se mé smutky rozpouštějí. Nerozpustí se zcela (tím,že sedím na kofole se předejít problémům života opravdu nedá)..ale už nemají takovou váhu, najednou je vše o něco lehčí, snažší.