Reportáž» autorka: Chiquitat |
--
Zvuk vlastních kroků na schodech.
Kámen v břiše.
Mělký dech.
Jak nejlíp popsat strach?
Kde domov můj.
Překročit práh.
V noci nespím.
Nesmím.
Klekávej panenko tříletá v koutě.
Táta přijde ráno.
Než přijde, v posteli nenajdou tě.
Bojím se každé noci i dne.
Maminko, máš mě ráda?
-Ne.
Lituju dnů, kdy nedošlo k potratu.
Lituju, že jsem se provdala za tátu.
Maminko, chtěla bys abych umřela?
-Běž skočit, jestli nejseš zbabělá.
A já byla.
Couvám zpátky.
Rodinné výlety se zvířátky.
Koukám se z mostu hluboko do vody.
Hodí mě tam, anebo nehodí?
Plynou roky.
Léta dětství.
Vim jaký to je, páskem, tyčí, pěstí.
Svážou tě, abys nemohla utíkat.
Sedí ti na hlavě. Snažíš se nedýchat.
Pak stojíš svlečená, aby viděli modřiny.
Kterej Bůh umřel za tyhle vteřiny?
Když stojej hodiny.
Večerní zprávy.
Fotka. Týrané dítě.
Víš jaký máš štěstí, že máš hodnou maminku?
Den předtím mi tlučou hlavou o skříňku.
Vařečkou přes dlaně.
Topení ve vaně.
Měsíce jím jen chleba a cibuli.
I tak jsem prý zlodějka. To ale nebolí.
V prériích fiktivních světů
s úspěchem unikám létům.
A pak je to najednou všechno pryč.
V kapse mám občanku a v ruce klíč.
Trvalo to osmnáct let.
Za vraždu vrah dostane pět.
Jsem opilá svobodou. Naivní štěstí.
O týden později rány na zápěstí.
Noční můry.
Divný stavy.
Já o to neprosím.
Bolesti hlavy.
Sedím v parku. Večerní klekání.
Ty kolem mě čekaj, že budu normální.
A já to neumím.
Můj svět už zas kapalní
za vějířem řas
si řikám, Bože, zač...
--
Zvuk vlastních kroků na schodech.
Kámen v břiše.
Mělký dech.
Jak nejlíp popsat strach?
Kde domov můj.
Překročit práh.
V noci nespím.
Nesmím.
Klekávej panenko tříletá v koutě.
Táta přijde ráno.
Než přijde, v posteli nenajdou tě.
Bojím se každé noci i dne.
Maminko, máš mě ráda?
-Ne.
Lituju dnů, kdy nedošlo k potratu.
Lituju, že jsem se provdala za tátu.
Maminko, chtěla bys abych umřela?
-Běž skočit, jestli nejseš zbabělá.
A já byla.
Couvám zpátky.
Rodinné výlety se zvířátky.
Koukám se z mostu hluboko do vody.
Hodí mě tam, anebo nehodí?
Plynou roky.
Léta dětství.
Vim jaký to je, páskem, tyčí, pěstí.
Svážou tě, abys nemohla utíkat.
Sedí ti na hlavě. Snažíš se nedýchat.
Pak stojíš svlečená, aby viděli modřiny.
Kterej Bůh umřel za tyhle vteřiny?
Když stojej hodiny.
Večerní zprávy.
Fotka. Týrané dítě.
Víš jaký máš štěstí, že máš hodnou maminku?
Den předtím mi tlučou hlavou o skříňku.
Vařečkou přes dlaně.
Topení ve vaně.
Měsíce jím jen chleba a cibuli.
I tak jsem prý zlodějka. To ale nebolí.
V prériích fiktivních světů
s úspěchem unikám létům.
A pak je to najednou všechno pryč.
V kapse mám občanku a v ruce klíč.
Trvalo to osmnáct let.
Za vraždu vrah dostane pět.
Jsem opilá svobodou. Naivní štěstí.
O týden později rány na zápěstí.
Noční můry.
Divný stavy.
Já o to neprosím.
Bolesti hlavy.
Sedím v parku. Večerní klekání.
Ty kolem mě čekaj, že budu normální.
A já to neumím.
Můj svět už zas kapalní
za vějířem řas
si řikám, Bože, zač...
--
Tipů: 24
» 27.07.14
» komentářů: 12
» čteno: 776(18)
» posláno: 0
» nahlásit
» 28.07.2014 - 08:29
No to tedy také doufám, že to není o tobě(, jde po mně mráz, cítím tu hrůzu.....brrr.Bolavá.Moc mě zaujal obrat na konci Tvé básně, že pláče-můj svět zas kapalní za vějířem řas, si říkám, Bože, zač...(
» 28.07.2014 - 09:22
Po přečtení jsem se musela hodně zhluboka nadechnout. Ať už je to, jak chce, báseň si zaslouží ocenění - ST
» 28.07.2014 - 14:54
Ardina: CULIKATA: matousekKkrejca: no, nejsem az tak autorsku nadana abych si tohle dokazala vymyslet. jen dekuju vsem za podporu, protoze mi trvalo sedm let nez jsem nasla silu cestu to nejak "umelecky" vyjadrit, i kdyz musim rict ze tady forma dostava oproti obsahu dost na frak, protoze ten byl proste dulezitejsi. Myslim ze spousta lidi se strasne ucastne pozastavi nad fotkou kdejakych tyranych deti, ale bohuzel ty modriny atd nejsou nic oproti te kazdodenni uzkosti, navykum, ktere vam komplikuji zivot dlouho do dospelosti a nebo uplne obycejnym kazdodennim nocnim muram, coz na fotce videt neni. Plus to, ze nekdo neni ve zpravach jako petilete roztomile dite s modrinami, ale dostane se do decaku az jako setnactilety "fracek", nebo treba nikdy, na cele te podstate vubec nic nemeni. Az do smrti se budete potykat se stavama a naucenyma reakcema ktery proste lidi okolo vas nechapou a budete bojovat o to, zaradit se do normalniho zivota. Plus predsudky typy "jen slaboch svaluje svoje neuspechy na rodice", "maminku ma clovek jenom jednu, te bych odpustila cokoli" atd. Pro tyhle lidi jsem prave chtela napsat takovy trochu "nahled", s cim se doopravdu takovy clovek vyporadava. neni to otom, ze za vsechno zle v mem zivote by mohli rodice, ale rozhodne je to o tom, ze se kvuli nim nezvladam bezne, i tezsi situace tak snadno jako ostatni. Lidi jako ja musi proste neustale bojovat o neco vic, neni to videt a nikdo to moc neuznava, ale verte mi ze je to sakra vycerpavajici.
Rada bych podpotkla ze kazdy pocit, zkusenost nebo myslenka vyjadrena nahore je spjata s nejakou konkretni situaci, at uz ojedinelou nebo opakujici se, z meho kazdodenniho (byvaleho) zivota. Jednalo se o moje asi uplne nejseskrtanejsi dilo, nechtela jsem zaplavou detailu zabit atmosferu, kterou se jsem zamyslela vytvorit: napeti, tihu, strach, uzkost, beznadej, vycitky, krivda.
Je to pro me fakt asi uplne nejtezsi tema, takovej coming out, a dekuju vsem za podporu.
Rada bych podpotkla ze kazdy pocit, zkusenost nebo myslenka vyjadrena nahore je spjata s nejakou konkretni situaci, at uz ojedinelou nebo opakujici se, z meho kazdodenniho (byvaleho) zivota. Jednalo se o moje asi uplne nejseskrtanejsi dilo, nechtela jsem zaplavou detailu zabit atmosferu, kterou se jsem zamyslela vytvorit: napeti, tihu, strach, uzkost, beznadej, vycitky, krivda.
Je to pro me fakt asi uplne nejtezsi tema, takovej coming out, a dekuju vsem za podporu.
» 31.07.2014 - 19:04
Napsala jsi to skvěle, je to opravdu úplně jiný pohled, než známe, je to opravdový život se všemi strastmi... mrazí mě a zároveň tě chápu... spousta lidí má své zážitky, se kterými se celý život musí vyrovnávat a neustále se mu něčím připomínají a okolí nechápe, proč je ten člověk zrovna takový, jaký je, že nelze se svých psychických bloků jen tak zbavit ze dne na den... chce to čas, který ale mnohdy nestačí... nejvíce pomohou ti správní lidé v okolí, kteří chápou a porozumí, ale najít takové není jednoduché...
přeju ti do života hodně síly a čím dál více úsměvů :-)
ST+Z
přeju ti do života hodně síly a čím dál více úsměvů :-)
ST+Z
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Homesick | Následující: Kliknout si na mě