... já tě prostě nenávidím...

a nehraješ si podle mých opravidel
dostaneš proto naprdel
mezi vzlyky
výkřiky
mezi nervovými záchvaty
nestočíš se do klubíčka u táty...

a ne a ne a ne
tahle hra se hrát přestane
není podle mě...

… já tě nenávidím...
už si s tebou nebudu hrát
nejsem žádnej srab
už tě nemám rád …

...

Hra dvou dětí začíná nabírat na intenzitě. Hlasy se zvyšují a náhle je slyšet křik, vztek a pláč. „tak takhle teda ne, takhle si hrát nebudu... já už si s tebou nikdy hrát nebudu... já tě nenávidím!“
s těmihle slovy se chlapec rozeběhne pryč. Ještě se s tihne otočit a zavolat a jdu za tátou... holčička by šla s ním, ale chlapec ji odbyde „ne a ne a ne to je můj táta!!“

(mimochodem poslední dny jejich hraní obsahuje neustále častěji slova... vyhazuju tě, nemám tě rád, nenávidím tě...)

Chlapec doběhne k tátovi a najednou neví co dál...

„Táto, už na nás jsi hodný? “
„Ano.“
„A budeš na nás hodný už napořád? “
„Ano, budu.“
„Tak proč jsi nás vyhodil?“
„Ale já jsem tě nevyhodil.“
„Vyhodil jsi maminku i se mnou“
„Tak se vrať zpátky.“
„A může se vrátit i maminka? Já bez ní totiž nikam nepůjdu!“...