Překroč svůj stín - 30.část

O pět dní později...

V zázemí za pódiem bylo velmi živo. Asi deset dívek zde rozrušeně pobíhalo sem a tam a dokončovaly poslední úpravy. Shanti byla pořádně nervózní, vzala si s sebou na pomoc Lalitu, aby jí pomohla ustrojit se a společně také vybraly hudbu, která ji bude doprovázet. Gushar byl opravdický mistr svého oboru, jejímu návrhu vdechl zvláštní kouzlo a půvab, šaty byly úžasné. Jejich sněhobílou barvu dokonale oživovaly všité různobarevné třpytivé perličky. Byly téměř průsvitné a lehoučce zahalovaly stříbřitou blůzku s dlouhými rukávy zajímavého střihu, která končila těsně pod ňadry a také úzké kalhoty ze stejné látky, nad jejichž bohatě vyšívaným pasem se Shanti v odhaleném pupíku leskl barevný kamínek. Její dlouhé štíhlé nohy ještě zdůraznily stříbřité střevíčky na vysokém podpatku. Veškerý půvab dokreslil průsvitný závoj dle indického stylu, stříbrná čelenka, velké náušnice a náhrdelník. Po deseti minutách se již ze sálu za oponou ozval hlasitý potlesk a poté zvučný hlas uvaděče. Přehlídka právě začala.
„Tak hodně štěstí, jsi šestá v pořadí, a já jdu za ostatními do hlediště.“ Lalita sevřela obě pěsti, mrkla na Shanti a poté spěšně odešla.

V hledišti již vládla patřičná nervozita. Avinash netrpělivě poposedával a jeho oči těkaly z Gushara na Vikrama, který si nemohl nechat ujít tuto podívanou a vymohl si povolení lékaře, aby jej sem pustil. Za hudebního doprovodu se na pódiu vystřídalo pět dívek. Vikramovy oči jen zářily a neustále dloubal do Gusharovy paže.
„Wow, wow, wow…vidíš je? To je paráda. Jedna hezčí než druhá! A ty dokonalé tvary!“
Gushar se na něj zamračil a za Aviho pobaveného smíchu tiše prohodil.
„Přestaň výt, jako pes a ovládej se. Copak tohle jsou nějaké šaty? Vždyť v nich vypadají jako rej čarodějnic! Hrůza! Počkej až uvidíš moje a Shantino dílo.“
Viki se jen zakřenil a pomyslel si, že holt každého z nich s přihlédnutím k věku zřejmě zajímá něco jiného…
V tom se sálem rozezněly jemné tóny sitary, doprovázené rytmickým bubínkem. Závěs se odhrnul a za doprovodu vábivé indické hudby konečně vešla ta, na niž tak dlouho čekali. Ozval se nadšený potlesk a občasné zapískání a vskutku byl důvod. Shanti vypadala úžasně, kráčela vznešeně a lehoučce, jako by se snad vznášela nad zemí. Pak se zastavila, svůdně naklonila hlavu a s dokonale ladným gestem si dala jednu ruku v bok. Avi se na ni nemohl vynadívat, pohybovala se tak sebejistě, skoro se mu tajil dech, kde se to naučila a mimoděk se ohlédl k hodnotícímu stolu. Michael Satiéne začal rozrušeně diskutovat se dvěma muži, sedícími vedle něj a pak si něco horlivě zapisoval. Ještě pár krůčků, půvabný téměř profesionální obrat, kratičké pokynutí do publika a vrátila se zpět k ostatním dívkám, čekajícím v pozadí. Po ní se předvedlo ještě dalších pět.
Když dozněl poslední tón, sál ztichnul a ozval se opět hlas uvaděče. Přistoupil k němu jeden z mužů z poroty, podal mu obrovský koš s květinami a také obálku.
„Dnešní prezentace pro firmu Jean Kardin je u konce. Nyní vám prozradím jméno té šťastné dívky, která se na příští období stane modelem pro jeho skvělou návrhářskou dílnu a odnáší si i zvláštní cenu poroty, a sice šek v hodnotě dvě stě tisíc rupií. Vážení přítomní…je to…slečna…Shanti Ranjami!“ Následoval ohlušující potlesk.
Shanti se málem podlomila kolena, nemohla uvěřit tomu, co slyší. Uvaděč jí pokynul, aby k němu přistoupila. Podal jí mikrofon a řekl s úsměvem.
„Velmi vám blahopřeji a publikum by od vás jistě rádo slyšelo pár slov…“
Shanti se mírně začervenala, ale pak se zhluboka nadechla, zahleděla se na Aviho, sedícího v první řadě, a pak řekla tiše, snažíc se zadržet slzy, deroucí se jí dojetím do očí.

„Děkuji vám všem za uznání. Jsem velmi šťastná, protože se mi splnil dávný sen. Můj život od dětství nebyl snadný, vyrůstala jsem jako sirotek, bez lásky rodičů a jejich pohlazení. Když už se mi zdálo, že mé zoufalství nikdy neskončí, potkala jsem někoho, kdo mě zachránil z mé samoty, pečoval o mne v těžkých chvílích, pomohl mi najít novou rodinu, ukázal mi, jak se dá šťastně žít a zahrnul mne láskou, o které jsem vždy jen snila. A proto bych chtěla poděkovat hlavně jemu, protože bez něj by se tohle vše vůbec nestalo, můj úspěch je také jeho. Sedí zde mezi vámi, jmenuje se Avinash Naasheb, a já jej velmi miluji…Avi, můžeš přijít sem, za mnou?“
Po chvilce ohromujícího ticha, v němž všichni očima zvědavě pátrali, o kom je řeč, se Avi rozpačitě zvedl a vylezl na pódium. Přistoupil k ní, něžně ji objal a po jejich následujícím polibku se zvolna rozezněl nadšený potlesk a hlasité povzbuzování.

…Jedny váhavě tleskající dlaně ale opět patřily někomu, kdo je s vážnou tváří pozoroval zpovzdálí, ukrytý za sloupem, a vůbec nesdílel všeobecné nadšení…

Půl hodiny po přehlídce, když už byla podepsána s firmou Jean Kardin & compagnie smlouva a všichni ostatní odjeli domů, Shanti s Avim osaměli. Koš s květinami zatím ponechali u strýčka Madhava v kanceláři. Avi na malý okamžik odběhl k telefonu a vrátil se zpět se šibalským úsměvem na rtech.
„Dovoluji si tě pozvat na večerní procházku. A mám pro tebe překvapení!“ dodal tajemně. Údivem se ji rozzářily oči, překvapení totiž nade vše milovala. O chvilku později se již procházeli ztichlými pěšinkami v parku, rozprostírajícím se vedle centra. Pod jednou ze zářících svítilen téměř u cesty se zastavili. Avi jí odhrnul hedvábný závoj a něžně objal. Zadíval se jí zpříma do očí a pak jemně políbil na čelo, nos a obě tváře. Tohle už znala, dělal to vždy, když jí chtěl něco důležitého říci. Dlouhou chvíli mlčel a palci lehce hladil po tvářích, snažila se pohledem proniknout do hlubin jeho tmavě čokoládových očí a odhalit, co se v nich skrývá, ale marně. Pak konečně promluvil.
„Víš, dlouho jsem o nás dvou přemýšlel a právě dnes je ten správný den.“ Překvapeně zamrkala a pozorovala, jak z kapsy saka vytahuje malou vínově červenou krabičku. Když ji otevřel, ve světle svítilny v ní, tak jako její oči, zazářil úžasný prstýnek s modrým očkem.
„Miluji tě, hrozně moc, svůj život bez tebe si vůbec nedokážu představit a proto se tě ptám, vezmeš si mně?“
Malou chvilku se nejdřív snažila popadnout dech, ale pak si navlékla prstýnek, nadšeně přikývla a rozrušeně zašeptala.
„Kdykoliv si to budeš přát…“
Své vzájemné rozhodnutí potvrdili dlouhým polibkem. Ani nevnímali, že opodál zlověstně zapraskaly pod něčíma nohama suché větvičky. Pak se Avi nervózně zahleděl na hodinky a vzápětí se ozvalo hrčení kol a klapot koňských kopyt. Shanti se udiveně ohlédla a úžasem otevřela ústa. Právě k nim přijížděla malými žárovičkami ozdobená drožka, tažená párem bílých koní. Kočí v oranžovém turbanu a bílé tunice zkřížil ruce na prsou, lehce se uklonil a usmál se na ně.
„Takže, tvůj kočár je připraven, moje princezno z jiného světa. Jedeme domů.“ Zašeptal Avinash a něžně se dotkl rty prstýnku na její ruce.
„Je to snad sen, nebo jsem se ocitla v pohádce či v rájí? Jsi blázínek, víš to?“
„Vím, ale do tebe.“ Zasmál se Avi a pokynul jí, aby nasedla. Pak zvuk kol a kopyt pomaličku dozněl v sametovém tichu večerních ulic…