Homesick

Takovej ten pocit, když někdo nalepí do průchodu pod Hlavákem fotky z metra v životní velikosti. A na pár sekund stojíte před přestupem na metro A a řikáte si "kurňa, vždyť já přece musim na Muzeum na Céčko".
A největší haluz je, že když vám to dojde, a ujdete dalších pár metrů, tak se vám to stane ZNOVA, jak v nějakym blbym snu kde člověk neví kde je ani kdo je ale tuší že by se asi radši měl probudit.

A pak vás to praští do hlavy jako palice.

Východ slunce nad Malou stranou, kdy je kromě vás na Karlově mostě akorát pár holubů. Všechny ty červený střechy.

Vůně vlhký země a železa na Petříně. Zelená, a sochy na schodech.

Indigově modrá, ve který se vznášej neuvěřitelně žlutý lampy. Žádný jiný město takovou modrou v noci nemá. Po půlnoci zčerná a ulice jsou šňůry hvězd.

Noci, který jsou cítit jako pomeranče a jako pěna na čerstvym pivě a trochu po bezdomovcích.

Naprosto příšerná noční doprava a noci kdy zůstanete trčet na kolejích na Jižáku.

Přervaný koupaliště, přervaný ulice, přervaný tramvaje, lidi namačkaný v metru jako kapři v sudu před Vánocema.

Spěch a radost z toho, když dokážete spěchat rychleji než ostatní a prosmýkávat se davem jako delfín hejnem, dva kroky do strany (skupina turistů), pár dlouhejch dopředu, úkrok vzad (ta baba s tou holí ale mává), výhružnej, ale taky tak trochu vyzývavej pohled na skupinu rozjívenejch německejch mladíků, celej ten nádhernej městskej tanec, tango de la ciudad.

Tady se tak nespěchá.

Taky se tu nebývá tak osaměle. Na Brně miluju tu družnost, to že když chcete jít s někym na pivo, tak se vždycky někdo najde, to že vás kamarádi nikdy nenechaj tejden bez toho aby se jen tak ozvali a zeptali se jak se daří, nepozvali na pivo, výlet, do kina.
Jenže občas má člověk v duši bolest kterou už nedokáže dál ignorovat ani v kruhu těch nejlepších kamarádů. A akorát kazí náladu.
A na to je nejlepší obout si boty a vzít si nějaký prachy a chodit třeba šest hodin v kuse po centru, jít z Václaváku na nábřeží a pak podél řeky a na Petřín a na Malou Stranu a na Starý Město a ztratit se v těch uličkách, o kterejch bylo napsáno tolik báječnejch pověstí a legend, a vy jste je četli a znáte, protože tohle je vaše město, a to město vám patří stejně tak jako vy patříte jemu, protože vás odkojilo na mokrejch kočičích hlavách, protože vás dojímá, a sere a nedá vám spát a přitahuje a vtahuje a dohání k šílenství.
A pak se posadit do nějakýho neurčitýho bistra a objednat si hnusný kafe a řídkej čaj a kyselý víno a mladej burčák u protivný, oplácaný, úslužný, nezkušený, milý, mladýho chlápka, co je až moc sexy na to aby tu obsluhoval, nebo pupkáče v tílku, a posadit se k oknu a koukat na ten cvrkot na ulici. Nebo na plynovou lampu. A jak se kolem ní mění stín.

A druhej den znova.

A znova.

Dokud se v tom městě nerozpustíte.

Neodpovídáte na zprávy, neberete telefony, nechodíte na facebook.

Restart.

V Brně by si lidi mysleli, že jsem zemřela a šli by mi zvonit na barák.
V Praze jsem občas prostě zmizela. Na pár měsíců, na pár let. A pak potkáš spolužáka pod koněm a prostě pokračujete tam, kde jste před třema rokama přestali.
Jak to jde? Normálka, jako každej. Mohlo by bejt líp, mohlo by bejt hůř. Vedro. Zasranej prázdninovej jízdní řád.

Ten pocit, kdy jste už měsíc neslyšeli češtinu. Když se podíváte cestou do práce z okna tramvaje a vidíte propagační leták Unesca. Když spíte, jíte, dýcháte, chodíte, nakupujete s milonem dalších lidí, z nichž stovky jsou za den na míň než délku paže od vás, a s desítkama se denně dotýkáte. A když tam zítra nebudete, tak to nikdo nepozná.

Praha je trochu Budapešť a trochu Madrid a trochu Vídeň a je trochu ode všeho a je víc než to, protože je Matka měst. Moje vlastní matka mě čas od času vyrazila z domu a já jezdila po ulicích a neměla kam jít.
Praha mě adoptovala.

Skleněný světlo na Národní třídě.

Botanická zahrada na Karlově náměstí, o který nikdo neví.

Černošskej bar, o kteryms to nevěděl a kdyžs tam poprvé vlezl, tak ses lekl ty černý živý zdi před sebou. A pak si skončil v nějaký děsivý špeluňce a poslouchal jak když Abdu odmaturoval, tak maminka zařízla slepici, protože měla takovou radost.

Kostel svatý Terezy, tak dokonale schovanej v zapadlý boční uličce, že kdyby tam tenkrát nebejvali zpívali tak čistýma a andělskýma hlasama, že ses opřel zvenku o zeď a brečel jako dítě, tak by sis ho nikdy nevšimnul.

Italskej majitel bistra co pro tebe má vždycky slevu. A za pultem vždycky jeho nejnovější přítel, s ostýchavým úsměvem. A jeho kamarádi, s nalakovanýma nehtama a radama ohledně mejkapu.

Meandr, kde převislá vrba, dřevěná lávka a kameny ve vodě vytvářej dokonalou iluzi japonský zahrady.

Knihy ve vestibulu knihovny na Mariánskym náměstí, do kterejch se dá vlézt.

Popokafepetl. Všechny.

Vltava.

Vltava.

Vltava.

I am homesick, dude.

https://www.youtube.com/watch?v=sl9iEYkeR3w