Překroč svůj stín - 23.část

Shanti se mírně nadzvedla na posteli a zadívala se do šera nádherně zařízeného dívčího pokoje, který měl být původně její. Ale vůbec toho nelitovala, nechtěla být strýčkovi přítěží. Že bude pak bydlet sama, jí vzhledem k předešlým okolnostem plně vyhovovalo, a Joshův stín ji v mysli i životě konečně přestal pronásledovat.
Avinash ještě spal, i když na rozkládacím křesle to jistě nebylo nic příjemného.
Oči ji zabloudily k otevřenému oknu, za nímž se probouzel nový den. Neodolala, tiše vyklouzla zpod přikrývky a po špičkách došla po hebkém koberci až k němu. Jemně odhrnula záclonu, přivřela oči, a nadechla se svěžího ranního vzduchu. V mysli jí najednou v kratičkém záblesku proběhla tíživá vzpomínka na sirotčinec ve Veer Mahalu a vše, co k němu náleželo, včetně svých dřívějších marných přání. Jenže to ještě tenkrát vůbec nic netušila, že není na světě úplně sama a kým vlastně je. Co ji však ještě čeká? Jak dlouho potrvá její klid? Proč mluvil mnich Narájan tak záhadně, co myslel tou nejvyšší obětí a ona musí stále nosit ten podivný náramek? Občas jí nepříjemně pálil, jako kus rozžhaveného železa, měla vždy sto chutí jej strhnout a odhodit někam daleko, ale nenašla k tomu odvahu. Zbylo ještě pár otázek, na něž dosud neznala kloudnou odpověď a měla neodvratný pocit, že ji Avi z Kalkaty odvezl příliš brzy…
Ohlédla se na něj, slaboučce se zavrtěl na svém bezesporu nepohodlném lůžku a pokračoval ve spánku, z něhož se mírně, jako vždy, mračil. Usmála se, přistoupila k němu a poklekla vedle něj. Dlouhou chvíli jej pozorovala. Nahá hruď se mu v pravidelném rytmu dechu lehce zvedala. Láskyplně odhrnula pramen vlasů, zakrývající jeho levou tvář a odolala touze políbit jej, aby ho neprobudila. Když jí pohled sklouzl na jeho krk, najednou si vzpomněla na jeden ze svých dřívějších hrozných snů, na lesknoucí se nůž ve své ruce a pak…ta sladce měděná chuť a…ztěžka polkla, čelo se jí orosilo, zrychlil se jí dech a svou ruku odtáhla. Pak se raději zvedla a začala si chystat oblečení, aby přišla na jiné myšlenky. Dnes byl přece její veliký den, první v nové škole.

Tiše, aby jej nevzbudila, odešla do koupelny, pak se oblékla a sešla dolů do jídelny. Strýček Madhav zde již seděl a četl nějakou knihu. Došla až k němu, lehce se dotkla jeho ramene a s úsměvem jej pozdravila.
„Dobré ráno, také nemůžete spát? Nechtěla jsem rušit Aviho, když se naše včerejší oslava tolik protáhla, takže vám nyní budu dělat u snídaně společnost.“
„Ale jistě, jsem velmi rád, drahé dítě, a zde na stole si vezmi vše, na co máš chuť.“
Shanti s úsměvem přikývla a nedala se dvakrát pobízet. Strýc se na ni zamyšleně zadíval a řekl tiše.
„Jsi dost podobná svému otci, také takhle s chutí snídal. Vidím ho, jako by to bylo dnes…“ Chvilku mlčky žvýkala, a pak se odvážila zeptat, usrkávajíc při tom lahodný čaj.
„Jaký byl tatínek? Povězte mi o něm, prosím. A moji maminku jste také znal?“
„Tvůj táta byl nesmírně citlivý člověk, už od dětství. Krásně maloval a měl spoustu velkých snů. Většina z nich se mu bohužel nesplnila, až na jeden, a to byla tvá maminka, kterou potkal na slavnosti Ganéshi. Beznadějně se do ní zamiloval a ona mu jeho lásku nakonec opětovala. Gloria Ranjami byla moc krásná dívka, trošku jako z jiného světa, zahloubaná, s plachým úsměvem, a očima zářivýma, zrovna jako máš ty. Tušil jsem v nich ale vždy nějaké tajemství, které ji viditelně velmi tížilo. Když zjistila, že čeká tebe, proplakala spoustu dní a nocí. Pořád opakovala, že se to nemělo stát. Že tě nedokáže ubránit. Nikdy jsem se ale nedozvěděl pravý důvod jejího bezmezného strachu a smutku. Tvého otce velmi milovala, oddaně a něžně, ale z nějakého nepochopitelného důvodu odmítala sňatek, teprve po dvou letech svolila, aby jí můj bratr dal své jméno. Když ti byly čtyři roky, změnila se. Toulala se často po nocích, byla pobledlá a pohublá. Častokrát byly její šaty mírně potrhané a potřísněné kapičkami krve... Měli jsme s tvým otcem o ni velikou starost. Často plakala, při každé jeho otázce jen ustrašeně zavrtěla hlavou a zavřela se v ložnici. Velmi se tím trápil, to vše trvalo až do onoho…ehm…osudného dne, kdy její podivné zoufalství dosáhlo vrcholu a ona skončila svůj život pod koly vlaku. Velmi nerad na to vzpomínám…“
Madhav se přerývaně nadechl, tohle vyprávění mu způsobovalo i po dlouhých letech velikou bolest.
Po chvilce odmlky ale pokračoval.
„V den pohřbu tě hlídala maminčina přítelkyně. Ani ne čtvrt hodiny po něm jsi se jí ztratila a nikdo nevěděl kam. Byl jsem zoufalý, veškeré pátrání bylo marné. Ještě jsem nestačil smýt ze své tváře stopy smutku a u mých dveří jednoho večera znovu zazvonili policisté. Našli tvého otce, s rozdrásaným hrdlem a zlomeným vazem. Pachatele tohoto hrůzného činu se nikdy nepodařilo zjistit. Málem jsem se z toho všeho tenkrát zhroutil.
Chci jen, abys věděla, že oba tě nesmírně zbožňovali, ale nelítostný osud jim nedopřál těšit se z tvého růstu, chvíle, kdy jsi napsala a přečetla své první slůvko a hlavně dospívání, kdy se v každé dívce rodí city, jež dovede pochopit jen milující máma. Je mi to opravdu moc líto. Ale nyní tě mám u sebe. A jsem velmi šťastný.“ Dořekl Madhav se slzami v očích. Shanti se také zarosily oči, ale snažila se to překonat. Byla tehdy ještě příliš maličká na to, aby cokoliv pochopila, mámu a tátu si pamatovala jen ve slaboučkých útržcích. Moc dobře ale nyní věděla, jaké hrozné tajemství trápilo její maminku a že tím, kdo zavinil smrt jejích drahých rodičů a jemuž tenkrát s bezelstnou dětskou důvěrou svěřila svoji malou ručku, byl ten bídák Josh. Ale tohle musela zatím nechat uschováno ve svém utrápeném nitru.

Jejich smutnou chvilku přerušil Avinash. Když jej uviděla, dosud legračně rozježeného spánkem, navzdory všemu se musela usmát. Přistoupil k ní, pozdravil strýce a políbil ji.
„Dobré jitro, miláčku, kam jsi se mi ztratila? Polekal jsem se, že jsem zaspal a ty jsi do školy odešla beze mne…“ zažertoval.
„Tak to se vůbec neboj, samotnou by mne tam nikdo nedostal. Nasnídej se, uprav, oblékni a půjdeme. Je nejvyšší čas…“ Avi ji ještě krátce políbil do vlasů a za okamžik zmizel za dveřmi koupelny.

Madhav Ranjami se znepokojeně zadíval na svoji neteř. Její hlas zněl zastřeně a smutně, zřejmě ji něco trápilo. A ten zvláštní záblesk v očích mu byl velmi povědomý, jako by jej už někdy viděl… Když na něj znovu pohlédla, už tam nebyl. Snažil se zaplašit ty podivné myšlenky, usmál se na ni a poté se marně pokoušel znovu začíst do knihy. Písmenka se mu najednou míhala před očima a hlavou problesklo zoufalé přání, aby se snad přece jen osud nevydal dvakrát stejnou cestou…