Překroč svůj stín - 22.část

Bombaj, o čtyři dny později…

Průběh předešlých dní připadal Avinashovi dost neskutečný. Stále se pokoušel ve své hlavě srovnat všechny tíživé myšlenky. Původní hřejivé naděje se docela rozplynuly jako pára a zůstala jen hořkost a zklamání. Rozpačitě uhýbal před máminými zkoumavými pohledy a byl jí vděčný, že se ujala péče o Shanti, aniž by jej trápila nepříjemnými otázkami, týkajícími se jejích podivných zranění. Nakoukl do kuchyně a oznámil jí.
„Jedu vrátit Vikramovi jeho vůz, možná se chvilku zdržím a pak půjdu zpátky pěšky, musím si trošku pročistit hlavu. Postaráš se o ni, mami?“
„Ale jistě, buď bez obav. Po tom čaji, který vypila, bude nyní dlouho spát. Potřebuje to, becari larakí…ubohé děvče. Snad se brzy zotaví…“ povzdechla Maria.
Avi jen mlčky pokývl rameny a po chvíli již startoval vůz. Zanedlouho se ocitl před Vikramovým domem. Malou chvíli ještě seděl, opřený čelem o volant, ale pak konečně vystoupil, zazvonil u dveří Vikiho domu a poté již vešel do jeho pokoje.
„No konečně, jsem celý napjatý zvědavostí! Jak to vše dopadlo?“ zvolal Viki, když jej uviděl a radostně se vysoukal zpod přikrývky. Už vypadal mnohem líp, zřejmě se ze svého těžkého zranění, které si přivezl z Mysore, dobře zotavoval. Avinash se ale jen ušklíbl, hodil na přikrývku klíče od auta a zavrčel.
„Žádná sláva, ani se mi o tom nechce povídat. Máš cigaretu?“
Viki mu podal krabičku a zapalovač a zkoumavě se na něj zadíval.
„Nevypadáš zrovna nadšeně. Něco se stalo?“ Avinash prudce vyfoukl obláček cigaretového dýmu a odvětil úsečně.
„Spíše je dobře, že se nestalo. Jsem dost zklamaný, toho starého mnicha jsem jako dítě velmi obdivoval, hodně mne toho naučil, a když jsem nyní v něj vkládal své naděje, vyklubal se z něj zaslepený blázen, zcela oddaný té temnější straně své víry. Stačilo jen málo a vrátil jsem se odtamtud sám.“

V následujících chvílích mu vše pověděl. Viki se na něj zprvu nechápavě díval, ale pak mu nezbývalo nic jiného, než uvěřit.
„To je opravdu podivné, stejně jako celý Shantin tajemný původ a osud. Co teď budete dělat?“
Avi se chvíli zamyslel a pak tiše odpověděl.
„Snad naše cesta nebyla tak úplně k ničemu, i když mne znepokojuje to Narájanovo varování. Něco s ní ještě není v pořádku, a já nevím co. Musí se z toho všeho dostat, a pak pojedeme za jejím strýčkem do Dillí. Je čas konečně začít nový život. Aspoň pro ni. A já jsem připravený jí ve všem pomoci. Akorát…když ona bude bydlet tam a já tady…“ povzdechl.
Viki se zakřenil, vzal do dvou prstů klíče od auta, mírně s nimi zacinkal a se šibalským úsměvem odpověděl.
„Pět tisíc rupií a je tvůj…“
Avi se něj nechápavě podíval a pak se udiveně zeptal.
„Co...cože?“
„Nekoukej tak na mně, táta mi konečně slíbil nový vůz, něco na způsob bolestného, tak to ber jako mou přátelskou výpomoc, budeš ho potřebovat.“
Avi se rozpačitě poškrábal ve své černé kštici a řekl zklamaně.
„No…jenže já žádných pět tisíc nemám, a za mým otcem nepůjdu, na to zapomeň…“
„To já přece vím, tak je prostě připíšeme k těm deseti, které jsme potřebovali ve Veer Mahalu. Souhlasíš?“
Avi radostně přikývl.
„Moc ti děkuji, vše ti jednou vrátím, neboj se, bude to sice obtížné, ale zvládnu to. Chci s ní být co nejvíce, bude mne potřebovat.“ Viki pokýval hlavou a odvětil.
„To jistě, a teď už běž, za chvilku je tady doktor na převaz, mně to taky už přestává bavit, takhle nečinně tady ležet. A abych nezapomněl, ptali se po tobě v hotelu Delhi. Pozítří v sedm večer tě čekají, je tam nějaká oslava, tak doufám, žes ještě nezapomněl hrát.“ Avi jej rozpustile dloubl za ucho.
„To si piš, že ne. Budu tam, spolehni se. Tak já jedu, a brzy se ti ozvu.“
S těmito slovy se konečně rozloučili.
Když Avi usedal do nyní už svého vozu, dlaněmi pohladil palubní desku a radostně se usmál.

Za čtvrt hodiny už běžel nahoru po schodech jejich domu, pak opatrně otevřel dveře pokoje a tichounce po špičkách vstoupil dovnitř. S uspokojením pozoroval, že Shanti začínala pomaličku nabírat ztracenou sílu a do tváří se jí vracela zdravá barva, ale od chvíle, kdy se vrátili z toho hrozného místa v Kalkatě, skoro pořád spala. Účinky té zvláštní masti byly opravdu zázračné, rány na jejím těle se pozvolna zacelovaly. To aspoň trochu zmírnilo jeho zášť, kterou k Narájanovi v posledních dnech cítil. Aby mu ale úplně odpustil, na to zatím neměl sílu. Posadil se k ní na postel a chvíli ji dojatě pozoroval. Paži, na jejímž zápěstí se leskl ten podivný náramek, měla položenou na přikrývce. Neodolal, sklonil se k ní a svými rty se jemně dotkl několika dosud zarudlých jizviček, které zde ještě zbyly. Ten dotek ji ale probudil. Zavrtěla se jako kotě a usmála se na něj.
„Jak je ti, miláčku?“ zeptal se jí, vzal do svých rukou její drobné dlaně, přitiskl ke svým rtům a pak si je přiložil na tváře. Řasy, ukrývající její zářící medové oči, se párkrát zamihotaly.
„Už mnohem líp, ty hrozné sny konečně přestaly. A staráte se o mne s tvojí mámou, jako o miminko. Nemůžu si vůbec stěžovat!“
„To jsem moc rád. A taky mám pro tebe novinu, Viki mi prodal svůj vůz. Až se zotavíš, zavezu tě za strýčkem, a aspoň za tebou můžu přijet, kdy budu chtít. Musíme se pomalu vrátit do všedního života. Zítra nastupuji opět do práce a pozítří zpívám v hotelu.“
Její oči se doširoka otevřely a zaprosila.
„Mohu tam jít s tebou? Opravdu už mi je dobře, zvládnu to.“ Chvilku zaváhal a pak odpověděl.
„Tak dobře, pojedeš se mnou. A teď odpočívej, já jdu za mámou, myslím, že jí dlužím spoustu vysvětlení, zaslouží si to…“
Svůdně se na něj usmála a zavrněla.
„Počkej, ještě nechoď…“ Zajela mu rukama do vlasů a donutila jej, aby se k ní sklonil a políbil ji. V jejích očích zpozoroval zvláštní jiskřivý záblesk. Když jej lehoučce kousla do rtu, pak se jej dotkla jazykem a dlaň zasunula pod tričko, nesouhlasně zamručel, poznal, že tohle jí navzdory všemu, co se stalo v Kalkatě, zůstalo. Sice to s uspokojením přivítal, ale tušil, že když ihned nepřestanou, nedokáže se ovládnout. Příliš po ní toužil, víc než se dalo snést a ona byla ještě hodně slabá, nechtěl jí ublížit. Jemně se vyprostil z jejích paží a zašeptal.
„No tak, lásko, nezlob…někdy jindy. Až budeš úplně v pořádku.“
Nesouhlasně zavrtěla hlavou a zarputile našpulila rty. Raději okamžitě vstal.
„Myslím to vážně, a teď už spi…miluji tě…“ a poslal jí vzdušný polibek.
Vzpurně pohodila hlavou, ale nakonec se přece jen usmála.
„Já tebe taky, a strašně moc…“ Odměnou za tato slůvka jí byl jeho zářivý úsměv. Nenechala se však jen tak lehce odbýt.
„Tak mi aspoň něco zahraj a zazpívej, bude se mi lépe usínat…“ zaprosila.
Rezignovaně povzdechl, a za chvilku se vrátil s kytarou v ruce. Zachumlala se spokojeně do přikrývky a zavřela oči…
Avinash se usadil v křesle, jemně hrábnul do strun a po chvilce začal tiše zpívat.

„Zlehka vplouváš do mých snů
Jak koráb plný něhy
Tvé jméno hýčkám u svých rtů
Tak zkus mé lásce věřit…
Jaanam, jaane, jahaan…“

„Ale já jí přece věřím“…zašeptala ještě z polosnu Shanti a za chvíli už její víčka zatížil sladký, prozatím poklidný spánek…

Dillí, o čtrnáct dní později…

„Jsi připravená? Jdeme?“ vyrušil Avi Shanti ze zamyšlení, když konečně opět zastavili před tepanou bránou domu jejího strýce. Jemně ji k sobě přitáhl a povzbudil něžným polibkem. Rozrušeně zamrkala, dotkla se letmo prsty svého náramku a souhlasně přikývla. Moc se na tuto chvíli těšila, v očekávání něčeho nového, co nikdy nepoznala. Ale čím více se blížili k městu, tím více se jí zmocňovala nervozita, protože to nové, co měla před sebou, znamenalo i loučení s Avinashem, a to jí vhánělo do očí slzy. A teď byla tady, před bránou ke své budoucnosti a snažila se sebrat veškerou odvahu.
Po chvilce vystoupila z vozu, zhluboka se nadechla a pevně sevřela v náručí kožené složky se svými kresbami. Stačilo málo a nebýt Aviho mámy, zůstaly by v Bombaji. Za dalších pět minut je radostně ve dveřích vítal Kumar.
„Namaste, mere priya Shantí, nejvyšší čas, že jste se vrátila. Vašemu strýci se po vás moc stýskalo! Má pro vás také spoustu překvapení. Tak už rychle pojďte.“
Pak konečně pohlédl i na Aviho.
„Vy také vítejte, mladý muži. Ukážu vám pak, kde můžete uložit její zavazadla. Zatím je ponechejte zde u dveří. Dali jste si hodně na čas, s panem Sanu už to nebylo vůbec k vydržení.“ A s lehkým úklonem jim pokynul, aby vešli dovnitř.
Ani se nestačili kolem sebe pořádně rozkoukat a už jim naproti pomalým krokem, opírajíc se o hůl, kráčel Shantin strýc.

„No konečně, rád tě opět vidím drahé dítě. Když jsem před dvěma dny dostal telegram, byl jsem velmi šťastný. Doufám, že ty své neodkladné záležitosti jste již úspěšně vyřešili.“ Zvolal radostně a zářivě se na ně usmál. Shanti pohlédla rozpačitě na Avinashe, v jejích očích tančily zvláštní jiskřičky, nesoucí na sobě tíhu společného tajemství o jejím původu, ale také stín nejistoty z toho, co může nečekaně přijít a o čem neměl Madhav Ranjamí ani nejmenší tušení. Avi na ni povzbudivě mrknul.
„Ehm…dá se říct, že svým způsobem ano, strýčku.“ Špitla tiše, byla trošku nervózní. Průběh minulých podivných událostí ji dost poznamenal a ze všech sil se snažila nedat nic najevo. Přesto se jí zachvěly ruce a složka s kresbami se rozsypala na kamenné dlažbě. Kumar se okamžitě snažil vše posbírat, ale zůstal stát v údivu. Jeden z nich podal Madhavovi.
„Podívejte se, pane, to je opravdu nádherné…adbhuta…“
Madhav udiveně zdvihl obočí, dlouho si jej zkoumavě prohlížel a pak řekl uznale.
„Skvělé, výtečné, máš opravdu talent, jako měl tvůj otec…A také výborné nápady, za které by ti byl vděčný nejeden prestižní módní salón. Zmíním se o tom na jistých místech, mohlo by se ti to v budoucnu hodit…“
Shanti se maličko začervenala, ale pak mu už radostně padla do náruče. Když se patřičně přivítali, pokynul jim, aby ho následovali. O chvilku později Kumar otevřel vysoké dvojité prosklené dveře a vešli do obrovského přepychově zařízeného obývacího pokoje, jemuž vévodil kamenný krb. Měkoučký koberec, pokrývající střed pokoje, příjemně hladil jejich chodidla a usadili se v pohodlných křeslech, čalouněných smetanově zbarvenou látkou. Na nich i na rozložité pohovce ležela spousta barevných polštářků, zdobených motivy z indické mytologie. Stolky zase byly plné nádherných maličkých sošek bůžků, slonů a váz s květinami. Všude kolem nich se také ve slaměných květináčích zelenaly husté pokojové palmy.
„To je krása, máte to tady moc hezké…“ vydechla Shanti. Nedokázala ukrýt své nadšení a strýček si toho všimnul.
„A to jsi ještě neviděla pokoj, který jsem pro tebe přichystal. Mohlo to být vše tvé. Nu což, respektuji, i když velmi nerad, tvé přání, které jsi mi tenkrát přednesla. A tady pro tebe něco mám…“ Ze zásuvky v komodě vytáhl malou stříbrnou krabičku a podal ji Shanti. Udiveně na něj zamrkala.
„Copak je to?“
„Neptej se a otevři ji“ odvětil strýc s pobaveným úsměvem.
Po chvilce se jí překvapením rozšířily oči. V hebkém modrém sametu byl uložený klíč s její vizitkou...
„Je tvůj a vše, co k němu patří. Odpoledne vás tam Kumar zaveze, aby sis ho mohla prohlédnout. Byt není odtud daleko, jen několik bloků. Aspoň tě budu mít stále nablízku. Ale nyní si přeji, abyste s Avinashem pár dní přenocovali u mne, a uděláme si zítra večer menší uvítací oslavu. Souhlasíš?“
Radostně přikývla a pevně stiskla Avimu dlaň a stulila se do jeho náruče.
„A abych nezapomněl…“ dodal strýc a natáhl se ke stolu, na němž ležela nějaká bledě žlutá obálka.
„Zde máš doklad o přijetí na Sunrise ville school, můžeš nastoupit již pozítří, vše jsem zařídil, ale budeš ještě muset absolvovat formální přijímací pohovor.“
Shanti zalapala po dechu, to už bylo na ni příliš. V jejích medových očích se jí zaleskly slzy a zašeptala dojatě.
„Moc děkuji, strýčku, těžko nacházím slova, kterýma bych se vám odvděčila, promiňte mi to…“
„S tím si nedělej starosti, děvče. Jsem rozhodnutý nahradit ti co nejlépe lásku tvých zesnulých rodičů a největší odměnou mi bude tvůj šťastný úsměv…“
Pak se ještě nejistě obrátila na Aviho.
„Půjdeš do té školy mnou?“ Nezbývalo mu, než souhlasit, protože vypadala jako malé vystrašené zvířátko, což se v této chvíli příliš nesnoubilo s jejím tajemným původem…překvapovalo ho, jak se dokázala vždy změnit, byla jako dvě osoby v jedné…slunce a led, vášeň a strach…
O pár hodin později již nastupovali do luxusní limuzíny, která je zavezla před dům, v němž se nacházel Shantin nový byt. Se zatajeným dechem se marně snažila zasunout klíč do zámku, Avi to nakonec nevydržel, pobaveně zakroutil hlavou a musel otevřít sám.
Vešli dovnitř a ona si zakryla překvapením dlaněmi ústa. Byla to nádhera, žádný velký přepych, kterého se obávala a v němž by snad ani po létech, strávených v sirotčinci, nedokázala žít. Veliký pokoj byl jednoduše a vkusně zařízený světlým ratanovým nábytkem, s barevně sladěnými koberečky, polštářky a doplňky ve světle fialkové barvě a velmi rafinovaně přecházel úzkou chodbičkou do maličké kuchyňky. Trošku se zarazila, když na zdi mezi dekoracemi zahlédla plastiku s reliéfem bohyně Kálí. Pocítila zvláštní chvění, které proběhlo jejím nitrem. Pevně sevřela rty a otočila se na Avinashe.
„Tak, a jsi doma, lásko.“ Řekl tiše. V jeho hlase poznala smutek, tolik by si jako on přála, aby tady bydlel s ní, ale ještě to nešlo. V Bombaji měl práci, naplánovaná vystoupení a taky svoji mámu. Zatím nechtěla myslet na chvíli, kdy se budou muset pozítří rozloučit. Přistoupila k němu, položila mu ruce na hruď a pomaličku je sunula až na jeho ramena. Pak jej objala kolem krku. Když se zahleděl do jejích zářících očí, opět z ní začalo vyzařovat to, co jej tak nesmírně vzrušovalo a jen tiše zamumlal.
„Co to děláš, ještě chvilku a neručím za sebe. A dole čeká v autě Kumar…“
Svůdně se na něj usmála a ukazováčkem jemně přejela po jeho čele, nosu, ústech a bradě.
„Tak prostě bude muset ještě chvíli počkat…“ zašeptala a pevně se k němu přitiskla. Zprvu se chabě snažil něco namítat, ale když se ústy dotkla a posléze mírně bolestivě zuby stiskla kůži na jeho hrudi v místě, kde měl rozepnutou košili, rezignoval.
„Miluji tě, tak moc, že z toho asi brzy zešílím…“ zašeptal přerývaně, toužebně a hluboce se zmocnil jejích voňavých rtů a po chvilce ji už v náručí odnášel k posteli.
Netrvalo dlouho a oba měli pocit, jako by se na nebi roztančily miliony hvězd…